Při pěstování pod umělým osvětlením na sebe bere každý zahradník roli matky přírody. Aby byla sklizeň úspěšná, je třeba zajistit rostlinám všechno, co potřebují, a to po celou dobu pěstování. Jednou ze základních podmínek dobré úrody je správné zavlažování. To je možné zabezpečit několika způsoby. V následujícím článku zhodnotím ty nejrozšířenější.
Zavlažování je jedním z úkonů, při kterých dělají pěstitelé nejvíce chyb. Je to proto, že potřeba četnosti a množství zálivky se v průběhu pěstování několikrát mění a obvykle ji nelze dopředu předpovědět. Teplota vzduchu, jeho relativní vlhkost nebo světelný cyklus se během pěstebního cyklu příliš často nemění. Se správným vybavením tedy optimální klima nastolíme jednoduše a taky velmi snadno vidíme, jestli jsou sledované hodnoty na potřebné úrovni. Úroveň vláhy v pěstebním médiu se měří mnohem obtížněji, nežli třeba teplota vzduchu. Při nedostatku vláhy rostliny vadnou, což je docela dobře poznat a není problém to napravit. Opakující se nedostatek vláhy samozřejmě negativně ovlivní úrodu. Při nadbytku vláhy mohou rostliny vysílat zcela rozdílné signály. Většinou začnou ztrácet barvu a žloutnout. Tyto příznaky mohou znamenat i řadu dalších problémů, takže se obtížně určuje, jaký problém je potřeba řešit. Přelité rostliny také mírně uvadají. Není proto divu, že žloutnoucí a uvadající rostliny mnoho lidí zalije, protože si myslí, že to je ten nejlepší lék na nastalou situaci. Není ale nic horšího, nežli přelité rostliny ještě více zalít.
Problémům se zavlažováním můžeme předejít správnou kombinací zavlažovacího postupu, velikosti pěstební nádoby a typem pěstebního substrátu. K dispozici jsou také automatické pěstební systémy. Některé z nich riziko přílišného nebo nedostatečného zalití výrazně snižují, jiné pro správný provoz vyžadují určitou míru zkušeností.
Ruční zavlažování
Základním způsobem zavlažování všech rostlin je ruční zalévání. Tento finančně nenáročný způsob, jak dodat rostlinám vodu a živiny, má jednu zásadní výhodu. Pokaždé, když jdete rostliny zalít, můžete zkontrolovat jejich stav, případně zareagovat na nestandardní vývoj. Ruční zavlažování vás naučí odhadnout potřeby rostlin a porozumět jejich požadavkům. To se hodí i při budoucím nastavování automatického zavlažování. Při ručním zavlažování můžete zalévat jen ty rostliny, které to právě potřebují. Naproti tomu řada automatických systémů zavlažuje všechny rostliny najednou, bez ohledu na to, zda to potřebují, či nikoliv. To může vést k nadměrnému zalití. Při pěstování v květináčích je dobré si každou rostlinu potěžkat před a po prvním zalití. Tím zhruba zjistíte, kolik hmotnosti tvoří voda. Další zálivku pak uděláte až ve chvíli, kdy se váha květináče začne blížit váze nezalitého. Pokud není možné květináče potěžkat, řiďte se vlhkostí pěstebního média. Tu odhadnete buďto dotykem, nebo použitím půdního vlhkoměru. Při testu dotykem zapíchněte šetrně prst do pěstebního média. Pokud to pěstební nádoba umožňuje, testujte vlhkost v její spodní části. Pokud je po vytažení prst mokrý, není třeba zavlažovat. Když z prstu kape voda, je vlhkost příliš vysoká, a jestliže vlhkost sice cítíte, ale na prstu se neudrží, je třeba rostliny zalít.
Pro ruční zavlažování se nejlépe hodí zemité pěstební substráty či substráty na bázi kokosového vlákna, případně míseného s nějakým inertním pěstebním médiem (perlit, liaflor atp.). Tento způsob zavlažování umožňuje zalít rostliny velmi rovnoměrně. Zejména v začátcích pěstování, kdy jsou rostliny ještě malé, je ruční zavlažování nejkratší cestou k rychlému a zdravému rozvoji rostlin. Velkou roli v tom hraje možnost reagovat na různé potřeby jednotlivých rostlin. Nevýhodou ručního zavlažování je fakt, že se nemůžete od rostlin vzdálit na příliš dlouhou dobu. Jakmile se rostliny rozrostou, potřebují zálivku každý první až třetí den. Ruční zálivku používá mnoho pěstitelů v průběhu prvního týdne pěstování, předtím než zapojí automatický zavlažovací systém.
Pasivní zavlažování
Jde o typ automatického zavlažování, při kterém není zapotřebí žádného aktivního elementu, například čerpadla, který by dopravoval zavlažovací roztok k rostlinám. Pasivní zavlažovací systémy zpravidla využívají fyzikální jevy jako gravitace či kapilární elevace. Pro kapilární elevaci jsou využívány vhodné savé materiály, ze kterých jsou často spleteny knoty. Ty jsou k dostání ve specializovaných zahradnických obchodech. Jeden konec je ponořen do nádrže se zavlažovacím roztokem, druhý končí v pěstebním substrátu s rostlinou. Zdrojová nádrž je v tomto případě níže nežli pěstební substrát s rostlinou. Díky kapilární elevaci (vzlínavosti vody) je tekutina dopravena knotem až k rostlině.
Při využití gravitace je naopak hladina v nádrži nad pěstebním médiem. V tomto případě je ale třeba zajistit, aby zavlažovací roztok nevytekl do pěstebního média naráz celý a nedošlo k akutnímu přelití. Pasivní zavlažovací systémy na bázi gravitace jsou proto vybaveny speciálními mechanickými ventily, které ve správnou chvíli zastaví přívod vody a zabrání přelití rostliny.
Pro pasivní zavlažovací systémy se hodí stejná pěstební média jako pro ruční zavlažování. Pokud má každá rostlina vlastní zavlažovací jednotku (knot nebo mechanický ventil), je pasivní zavlažování velmi podobné ručnímu, protože každá rostlina dostane další přísun vody až ve chvíli, kdy vlhkost pěstebního média klesne pod určitou mez. Stejně tak nehrozí nedostatek vláhy. Oba zmíněné pasivní zavlažovací systémy vám umožní si od rostlin odskočit i na dobu delší než týden. Vše v podstatě závisí na velikosti nádrže se zavlažovacím roztokem.
Aktivní zavlažování
Nejrozšířenějším způsobem automatického zavlažování jsou aktivní systémy. Zde je zavlažovací ze zdrojové nádrže k rostlinám dopravován s pomocí čerpadla nebo vzduchu. Výhodou těchto systémů je možnost velmi přesného dávkování vody i živin a také široká variabilita. Díky ní je možné zavlažovat všechny možné substráty od inertních a nenasákavých, jako je čistý liaflor, až po silně nasákavé, jakými jsou rockwool nebo kokosové vlákno.
Aktivní zavlažovací systémy se dělí na uzavřené a otevřené. V uzavřených zavlažovacích systémech se zavlažovací roztok používá opakovaně po dobu zhruba jednoho až dvou týdnů. Ze zdrojové nádrže žene čerpadlo roztok k rostlinám a přebytečná tekutina se vrací zpět do zdrojové nádrže. Uzavřený systém je vhodný pro zavlažování méně nasákavých pěstebních substrátů, které potřebují hodně častou a bohatou zálivku. Stejně vhodné jsou pro pěstební systémy s malým množstvím pěstebního média, kde je rovněž nutné zálivku opakovat často. Nevýhodou uzavřených systémů je vliv roztoku vytékajícího z rostlin na parametry roztoku ve zdrojové nádrži. V systému je třeba často kontrolovat úroveň pH a EC, tedy kyselost a nasycenost roztoku.
Mezi uzavřené zavlažovací systémy patří řada hydroponických systémů určených pro domácí pěstování. Aeroponické systémy se, pokud je mi známo, vyrábějí pouze jako uzavřené. V aeroponii je minimální množství pěstebního média určené pouze k fixaci rostliny. Kořeny visí volně v prostoru, do kterého je pod tlakem rozprašován živný roztok. Kořeny tak mohou čerpat dostatek živin, a navíc mají dostatek kyslíku. Mezi uzavřené systémy se řadí také DWC (deep water culture). V tomto případě jsou kořeny rostliny ponořeny přímo do neustále okysličovaného roztoku vody a živin. Kyslík se do roztoku dodává prostřednictvím vzduchovací hadičky či kamene napojeného na akvaristický kompresor. Protože vzduch skrze živný roztok neustále probublává, říká se těmto systémům bubbler.
Zvláštním typem uzavřeného systému je aquaponie. Ta s hydroponickým pěstováním rostlin spojuje chov ryb. Z rybích exkrementů vznikají ve vodě živiny dostupné rostlinám. Voda z nádrže s rybami se proto čerpá k zavlažování rostlin, odkud se přebytečná tekutina přivádí zpět do nádrže s rybami. Voda se tak rybám přirozeně filtruje. Jediným vstupem do tohoto systému je tak krmivo pro ryby. V domácím prostředí lze tento systém provozovat v omezeném množství s domácím akváriem, ale výhodnější je to pro velké provozy, kde se chovají ryby vhodné ke konzumaci.
Na rozdíl od uzavřených systémů proudí u těch otevřených zavlažovací roztok ze zdrojové nádrže k rostlinám a odsud do odpadní nádrže. Tyto systémy jsou vhodné pro zavlažování vysoce nasákavých pěstebních médií, jako jsou čistý kokos nebo rockwool. Výhodou je stálost parametrů roztoku, kterým rostliny zavlažujete, neboť se ve zdrojové nádrži nemísí s vracejícím se roztokem. Úroveň pH i EC je tak ve zdrojové nádrži poměrně stabilní. Otevřené zavlažovací systémy vyžadují precizní nastavení dávkování zavlažovacího roztoku, jinak hrozí jeho zvýšená spotřeba, a tím často i vyšší spotřeba hnojiv.
Aktivních zavlažovacích systémů pro indoor pěstování je na trhu celá řada. Při výběru můžete narazit na systémy s tlakovým zavlažováním a s kapénkovým zavlažováním. Pro zavlažování kokosových a rockwoolových rohoží, květináčů do průměru maximálně 30 cm a nasákavých pěstebních médií se výborně hodí kapénková závlaha. V takovém systému je menší tlak vody, takže není třeba kupovat výkonné čerpadlo ani používat odolnější hadice a pevnější spoje. Naopak pro větší květináče a nenasákavá pěstební média je vhodnější použít tlakovou závlahu, která dokáže za kratší dobu dopravit k rostlinám větší množství zavlažovacího roztoku. Tlakovou závlahu je ale možné použít i pro menší květináče, jen je třeba změnit zavlažovací program.
Správná volba
Ať už si zvolíte jakýkoliv pěstební systém, doporučil bych vám alespoň jednou vyzkoušet ruční zavlažování. Poskytuje velmi dobrý způsob, jak se naučit pochopit potřeby rostlin a vidět, jak reagují na četnost a úroveň zálivky. Obecně platí, že je lepší zalévat trochu méně nežli moc. Řešení nedostatku vláhy je totiž mnohem snazší nežli jejího nadbytku.
Tento text je určen pěstitelům legálních odrůd konopí s nízkým obsahem THC. V žádném případě nikoho nenabádáme k pěstování rostlin s psychotropními účinky!
Základním způsobem zavlažování všech rostlin je ruční zalévání
Nejrozšířenějším způsobem automatického zavlažování jsou aktivní systémy
