Grónský ledovec Spalte neustál letošní období tání a definitivně se rozpadl. Rapidní zánik ledovců iniciuje řetězová reakce za přítomnosti roztáté vody, která hydraulicky štěpí ledovou masu. Oblast 79N, od které se ledovec odtrhl, dosud zůstává největším arktickým šelfovým ledovcem. Je nicméně v ohrožení.
Oficiálně v pondělí 14. září ledovec Spalte o rozloze 110 km2, což je zhruba plocha o velikosti Liberce, přestal existovat. Letošní období tání se tak pro Spalte, který za poslední dva roky velmi silně rozpraskal, stalo fatální. Masa ledu se odlomila od hlavní šelfové ledovcové oblasti s názvem Nioghalvfjerdsfjorden, která se táhne 80 km dlouhým a 20 km širokým fjordem. Celá tato oblast, též známá pod názvem 79N, je plovoucím koncem, do kterého ústí grónský severovýchodní ledovcový proud. Její konec se pak rozděluje na dvě větvě. Tu směřující na sever až do minulého září vyplňoval Spalte, který se skládal ze dvou hlavních bloků. Z časosběrných satelitních snímků, které jsou k vidění na internetu, je patrné, jak se tyto dva kusy postupně od sebe dělily, až se rozpadly na dvě velké části. Ty nyní, obklopeny mnoha dalšími úlomky, pomalu odplouvají do Grónského moře. Geologická průzkumná agentura pro Dánsko a Grónsko (GADG) hovoří o další významné ztrátě.
Pokud se na snímky blíže podíváte, a především na ten z letošního léta, spatříte hojný výskyt tajících jezírek a tůní (anglicky „melt ponds“). Jejich výskyt a „aktivita“ jsou jeden z hlavních důvodů, které vedou k rozlámání ledovce. Vědci dříve potvrdili, že jejich počet a velikost přímo závisí na teplotě okolního vzduchu. V případě Spalte vyšší teploty, které byly zaznamenány především minulý rok a letos, vedly k hojnějšímu výskytu takovýchto jezírek. Vzniklá voda začne led hydraulicky štěpit, a navíc může spustit řetězovou reakci.
Výzkumníci z Georgia Institute of Technology (GIT) tento jev odhalili už v roce 2002 během pozorování kolapsu šelfového ledovce Larsen B o ploše 3250 km2. Ten byl tehdy vystaven neobvykle teplé vlně a probíhající intenzivní tání jej jezírky doslova prošpikovalo. Navíc bylo pomocí pozorování a matematických modelů, jež se zaměřily právě na hydraulické štěpení ledu, odhaleno, že tající jezírko může svého souseda „vybídnout“ ke stejné hydro-destruktivní činnosti, což mnohdy vede k řetězové reakci. Larsen B se tehdy doslova „rozdrobil“ během pouhých čtyř týdnů. To byla ale výjimka, které předcházely výjimečné okolnosti. Tento proces jinak trvá až několik let. Tým vědců ze stejného institutu v čele s Alexanderem Robelem (který stál i za výše zmíněným výzkumem z roku 2002) minulý rok vydal studii, v které tuto hypotézu potvrdili.
Bylo odpozorováno, že pevnost ledovce Spalte se progresivně zhoršovala hlavně v posledních letech. A s ohledem na počet tajících jezírek na jeho posledním snímku je víc než pravděpodobné, že jej potkal podobný osud. Zpráva z minulého roku ujišťuje, že se momentálně na Zemi nikde nenachází ledovce v podobném stavu, který předcházel dramatické zkáze Larsenu B.
„Jsme svědky progresivního rozpadu největšího arktického šelfového ledovce,“ se znepokojením komentuje profesor Jason Box z GADG situaci kolem grónského severovýchodního pobřeží. Postupný úbytek šelfových ledovců má za následek zrychlování sestupu těch pevninských, což navíc vede k jejich řídnutí. Když tekoucí led překoná bazální linii (místo, kde se z pevniny dostává na vodní hladinu), bývá právě z důvodu ztráty objemu více náchylný ke zlomu. Sice jde o velmi zdlouhavý proces, ten nicméně vede k začarovanému kruhu, který do budoucna může směřovat k totální ztrátě oblasti 79N, momentálně největšího arktického šelfového ledovce.
“Pevnost ledovce Spalte se progresivně zhoršovala hlavně v posledních letech”
Foto: shutterstuck.com
