Ačkoli původní pravlastí vilínů je pravděpodobně Čína, svůj věhlas získaly na opačné polokouli díky severoamerickým domorodcům. Indiáni považovali vilín za kouzelný keř, který kvete až v době, kdy už se celá příroda uložila k zimnímu odpočinku.
Snad proto je zaujal natolik, že ho začali (úspěšně) používat i jako rostlinu léčivou, čehož si posléze všimli první bílí osadníci Nového světa. Pověst o zázračném keři se rychle šířila, zpracování zdokonalilo (parní destilace) a již ve 2. polovině 19. století se vilínové masti a tinktury komerčně prodávaly a vilín virginský byl v USA zapsán do oficiálního lékopisu.
Do Evropy byl první vilín přivezen z Asie již v polovině 18. století, získal zde své lidové jméno Witch Hazel, tedy „čarodějnická líska“, ale v medicíně se začal prosazovat až o století později, 20 let po americkém boomu.
Vilín virginský je nejvíce rozšířený na východě Severní Ameriky, od Kanady až po Floridu a Texas. Prospívá mu slunné až polostinné stanoviště s neutrální až slabě kyselou humózní půdou. Nemá rád příliš vlhko.
Rod vilín obsahuje 4 druhy: vilín jarní (spolu s virginským v Severní Americe), japonský (Japonsko) a vilín měkký (Čína).
Vilínům se daří i v našich zeměpisných polohách, ale ve volné přírodě je asi nenajdete, jen v
zahradách a parcích. Ke koupi je samozřejmě i velké množství okrasných kultivarů s většími a
barevnějšími květy. Bohužel na jediný v léčitelství využívaný vilín virginský nenarazíte asi ani v zahradnictví.
Vilín virginský, Hamamelis virginiana, až sedmimetrový opadavý keř podobný lísce má jednoduché, střídavé listy na krátkých řapících, na podzim se barvících dočervena. Pak přichází překvapení: vilín začne kvést! Virginský od září do listopadu, ostatní druhy od ledna do března! Žluté, voňavé květy tvořené čtyřmi štíhlými, 1–2 cm dlouhými okvětními plátky se mění na tvrdé chlupaté tobolky se dvěma lesklými semeny. Ta dozrávají až po 8–12 měsících! Odtud latinský název rodu, z řeckého hama – „současně“ a mélon – „ovoce“, popisující fakt, že na keři lze vidět současně loňské plody a nové květy. Další zajímavostí je, že semena jsou po dozrání vystřelována z tobolek až do vzdálenosti 9 metrů!
Používá se sušená kůra z větévek nebo i kořenů (sklízí se na jaře) a sušené listy (sklízí se v létě). Výtažek obsahuje až 10 % tříslovin, organické kyseliny, flavonoidy, silice a specifický druh taninu, tzv. hamamelitaniny, které mj. prokazatelně zabíjejí rakovinové buňky v tlustém střevě. Ve formě masti, tinktury, odvaru, obkladu či tzv. vilínové vody, získané parní destilací ze sušených listů, je pak tato kombinace léčivých látek se svíravými, protizánětlivými a cévy posilujícími účinky schopna účinně bojovat s množstvím zdravotních potíží.
Co Velký Manitou pamatuje, pomáhá vilín lidem při křečových žilách, hemoroidech, vnějších i
vnitřních poraněních kůže a sliznic – vyrážky, ekzémy, popáleniny, pohmožděniny, opruzeniny, otoky a všude tam, kde je potřeba vstřebat krevní výron, ať už ve svalu, oku, či v děloze, doporučuje se i ženám po porodu.
I v současnosti je vilín často složkou kosmetických přípravků – pleťových krémů a tonik, vod a balzámů po holení, ústních vod (je výborný na záněty dásní, afty apod.), přípravků na nehty, proti akné, zvětšeným pórům i na bodnutí hmyzem atd. A to vše bez (známých) vedlejších či nežádoucích účinků. Nemáte-li tedy to štěstí a na zahradě vám vilín neroste, nezoufejte – je mnoho způsobů (a příležitostí) jeho magii vyzkoušet.
Šťasten je pak ten, jemuž pouhý pohled na čarodějnou lísku v jinak pusté zimní krajině, zářící červeň jejích listů a zlato květů, chmury odnáší, a tím i zdraví navrací.
