Ve své přednášce nazvané „Psilocybin at the end of life“ nám Charles S. Grob stručně představuje historii využití halucinogenních hub, počátky experimentování s psychedelickou terapií v paliativní péči a také současné úspěchy psilocybinové terapie v tomto odvětví.

Charles S. Grob, M.D., je ředitelem Oddělení psychiatrie pro děti a adolescenty v léčebném centru Harbor-UCLA a také profesorem psychiatrie a pediatrie na lékařské fakultě UCLA. Dr. Grob má na svědomí první vládou schválený psychobiologický výzkum MDMA a byl také hlavním výzkumníkem v rámci mezinárodního ayahuaskového výzkumu v Amazonii. Mimo jiné stojí za výzkumem bezpečnosti a efektivity psilocybinové terapie u úzkostných pacientů v terminálních stádiích rakoviny. O psilocybinu byl také jeho příspěvek na Mezinárodní transpersonální konferenci v Praze, který se vám zde budu snažit přiblížit.

Dodnes bylo po celém světě objeveno na 186 druhů hub obsahujících psilocybin s nejčastějším výskytem na severozápadě Spojených států, ve střední a západní Evropě a také v Jižní a Střední Americe. Oblasti výskytu těchto halucinogenních hub se ale spontánně rozšiřují, často do míst, kam se ve větší míře usidlují lidé. Jedním z častých stanovišť jsou totiž například kravské výkaly, a tak není těžké odvodit, že se tyto houby pravděpodobně vyskytovaly v blízkosti lidských obydlí po mnohá tisíciletí. Dle archeologických nálezů z již zmiňované Jižní a Střední Ameriky můžeme usuzovat, že tato skutečnost nezůstala bez povšimnutí. Je patrné, že halucinogenní houby byly pro původní obyvatele těchto oblastí zásadní součástí rituálů a života obecně.

Když byli španělští dobyvatelé s těmito „podivnými“ zvyky konfrontováni, reakce nebyla nejvřelejší (pochopitelně). Z té doby se nám nicméně dochovaly alespoň některé písemné zmínky o užívání halucinogenních hub. „A když účinky hub odezněly, vyprávěli si navzájem, co ve svých vizích viděli,“ píše se ve Florentinském kodexu ze začátku sedmnáctého století. Dokazuje to, že již v této době lidé svůj zážitek v rámci své komunity integrovali pomocí meditace a sdílení těchto myšlenek. Křesťanští conquistadoři měli z psychedelik (pravděpodobně právem) hrůzu a začali jejich užívání trestat nejkrutějšími tresty – dnes tak mluvíme například o Svaté mexické inkvizici (1616). V roce 1629 dokonce španělský inkvizitor Hernando Ruiz de Alarcon popsal rituální užívání psychedelik těmito slovy: „Jakmile odvar vypijí, jsou zbaveni smyslů, jelikož tento nápoj je velice silný. Tímto způsobem komunikují s ďáblem, který s nimi mluví, když jsou neschopní rozumného usuzování (po vypití toho nápoje), a klame je různými halucinacemi, jež oni připisují bohu, který se nachází uvnitř semene.“

Indicie naznačující rituální užívání halucinogenních hub ovšem existují z doby dávno před španělskou conquistou. Například v jeskynních komplexech v Tassili na území dnešního Alžírska byly objeveny malby zobrazující skupinu lidí s houbami v rukou, před nimiž stojí jakýsi „šaman“ s včelím obličejem, kterému z těla i končetin vyrůstají další houby. Zdánlivě zvláštní včelí maska může mít důležitou informační hodnotu – v době před 7000 lety bylo totiž naložení do medu tradiční prezervační technikou pro zvýšení trvanlivosti.

Co se týče uznání vlivu halucinogenních hub na utváření lidské kultury západní vědou, až do poloviny padesátých let se euroamerická antropologická obec stavěla k této problematice nevšímavě – jediným uznávaným historickým enteogenem na americkém kontinentě byl do té doby peyotl. Toto se změnilo právě až v 50. letech, kdy se amatérský mykolog a newyorský bankéř R. Gordon Wasson vydal do Mexika na doporučení svého známého – měly se tam totiž vyskytovat skupiny lidí provádějící rituály s halucinogenními houbami. Na místě mu byla představena Marie Sabina, známá mexická curandera, která ho zasvětila do užívání halucinogenních hub. O těchto zážitcích pak Wasson napsal článek do časopisu Life „The discovery of mushrooms that cause strange visions“. Tento článek spustil lavinu zájmu u veřejnosti, a nejen to – po přečtení tohoto článku vyhledal v roce 1960 svoji první psychedelickou zkušenost s houbami například i Timothy Leary, velká osobnost pozdější psychedelické scény.

Z chemického hlediska je psilocybin velice podobný jednomu z našich nejdůležitějších neurotransmiterů – serotoninu. Vzhledem k této okolnosti není s podivem, že v mozku působí prostřednictvím interakce se serotoninovými receptory (konkrétně 5-HT 2A a 5-HT 2C). Střední dávka psilocybinu produkující dobře kontrolovatelný změněný stav vědomí se pohybuje mezi 12 a 20 mg (čistého psilocybinu). Efekty takového stavu trvají od 4 do 6 hodin. Výhodnou vlastností psilocybinu je jeho nízká toxicita a velikost terapeutické šíře (poměr účinné dávky ku smrtelné) – u psilocybinu je tento poměr roven 641. Pro porovnání, mnohem „horší“ terapeutickou šíři mají například nám dobře známé látky, kyselina acetylsalicylová neboli aspirin (199) či třeba nikotin (21). Americký mykolog Paul Stamets dokonce na toto téma prohlásil: „Museli byste sníst svoji vlastní váhu v houbičkách na jedno posezení, abyste dosáhli toxické dávky.“ Toto však rozhodně nezkoušejte – fyziologická toxicita je totiž jedna věc a potenciální psychologická toxicita druhá. Užívání psychedelik je vždy nutno provádět s rozvahou a opatrností.

Subjektivně je změněný stav vědomí způsobený psilocybinem popisován typicky s těmito přívlastky: stimulace afektu, zvýšená schopnost introspekce, podobnost se sny či usínáním, změny vnímání (iluze, synestézie, změny vnímání myšlenek a času). Charakteristickými projevy psychedelické zkušenosti dle Pahnkeho a Richardse (1966) dále jsou: pocit propojení, jednoty, pocit hluboce vnímaného pozitivního naladění, pocity úcty a úžasu, smysluplnost – psychologické i filozofické porozumění, nepopsatelnost, paradoxnost a pomíjivost. Těchto charakteristik chtěli vědci samozřejmě využít, a tak bylo v průběhu 60. a 70. let vykonáno více než 1000 klinických studií zabývajících se zkušenostmi 40 000 pacientů léčených psychedeliky. Tyto studie byly zaměřené z velké části na subjekty, kterým nepomáhala konvenční léčba. Předmětem těchto studií bylo řešení širokého spektra poruch a syndromů – léčba alkoholismu a dalších drogových závislostí, psychosomatických poruch, posttraumatického stresového syndromu, obsesivně-kompulzivních poruch, antisociálních poruch, autismu a také existenční úzkosti u pacientů na sklonku života. Dále se budeme blíže věnovat výzkumu v rámci poslední zmiňované kategorie.

Poslední měsíce života (obzvláště u lidí prodělávajících dlouhou a úpornou chorobu) jsou často charakterizovány zvyšujícím se fyzickým i psychickým utrpením, a to nejen pro samotného pacienta, ale také pro jeho nejbližší a v zásadě i ostatní zúčastněné (nemocniční personál apod.). Zatímco se pacient přibližuje chvíli svého odchodu na onen svět, dostavují se často různě vážné epizody deprese, úzkostí či psychologické izolace, což negativně ovlivňuje opět všechny zúčastněné. Představa smrti totiž u rodiny nemocného často vede k pocitům porážky, bezmocnosti či zoufalství. Co se týče této problematiky, je věnována až herkulovská snaha směrem ke zvýšení kvantity zbytku pacientova života (tzn. prodloužit jej co nejvíce), avšak pro zvýšení kvality tohoto časového úseku můžeme v rámci zavedené praxe udělat jen velmi málo.

Prvním pokusem použít za tímto účelem psychedelika byla studie Erica C. Kasta (1964), kdy byla několika stovkám pacientů s pokročilým stádiem rakoviny podávána dávka LSD. Bylo zjištěno výrazné snížení bolestivosti až na několik týdnů (v porovnání s terapií opiáty, co se týče kvality, kvantity i délky trvání), úleva od deprese, zlepšení spánku a snížení strachu ze smrti. Šťastné pocity přetrvávaly i 12 dní po dávce. Dalším výzkumným počinem v této oblasti, vykonaným Walterem Pahnkem (1969), bylo podání LSD 17 umírajícím pacientům. V tomto menším výzkumu byly sledovány proměnné „napětí“, „deprese“, „bolest“ a „strach ze smrti“, přičemž bylo pozorováno dramatické zlepšení u třetiny subjektů, střední zlepšení u další třetiny a žádná změna u zbývajících pacientů. Největší a nejtrvalejší zlepšení bylo pozorováno konkrétně u pacientů, kteří reportovali prožití mystického zážitku – toto bylo spojeno se sníženým strachem, úzkostí a depresí a zvýšeným klidem a vyrovnaností. Dalšími podobnými studiemi za využití LSD v té době navázal také dr. Stanislav Grof.

Co se týče současného výzkumu konkrétně psilocybinové terapie na sklonku života, inicioval dr. Grob studii o 12 pacientech se zhoubnými nádory v rozmezí 36–58 let věku, která měla prakticky navázat na práci dr. Grofa. Prognóza v jejich případě hovořila o maximálně 6 zbývajících měsících života. Grob zvolil psilocybin místo LSD z několika důvodů: relativně menší intenzita psychedelické zkušenosti, kratší doba trvání, silnější vizuální změny, méně případů paniky či paranoie a v neposlední řadě menší negativní publicita. Léčba zavedená v tomto experimentu měla jasně daný postup: přípravná psychoterapie; dvojitě zaslepená randomizovaná metodologie s placebem: placebo – dávka niacinu (250 mg)/středně vysoká dávka psilocybinu (0.2 mg/kg); následující zhodnocení a integrace psychedelické zkušenosti. Během dne před experimentální terapií byli všichni pacienti připraveni a konzultováni, co se týče záměrů a cílů této terapie. V případě zájmu ze strany pacienta byly také aplikovány některé tradiční šamanské rituální praktiky. Před, během i po studii byly pacientům podány k vyplnění mnohé dotazníky obsahující otázky vedoucí k určení různých „veličin“ – nálada, úzkost, deprese, rozrušení, bolest apod.

Z fyziologického hlediska byl psilocybin tolerován velice dobře – pacientům byla monitorována srdeční aktivita, přičemž nebyl zaznamenán rozdíl mezi psilocybinovým sezením a placebem. Velmi zajímavé bylo, že ačkoliv bylo možno sledovat ustupující tendenci výskytu deprese okamžitě, tento klesající trend se nezastavil ani 6 měsíců po terapii. V horizontu šesti měsíců bylo možno pozorovat také sníženou hladinu úzkosti. Výsledky této studie byly publikovány v jednom z největších psychiatrických vědeckých periodik současnosti – Archives of General Psychiatry.

Následná studie (Ross a kol., 2016) využívající stejný model, avšak vyšší dávky psilocybinu, přinesla ještě slibnější výsledky než původní Grobova studie. Ještě týž rok publikovali Griffiths a kol. další studii na pacientech v různých stádiích rakoviny – také sdobrými výsledky, co se týče zlepšení kvality života. Zajímavostí v této studii bylo použití nízkých dávek psilocybinu jako placeba; dalo by se tedy spekulovat, zdali v rámci pozorování placeba nepozorovali spíše účinky mikrodávkování psychedelik.

Psilocybinová terapie se tedy jeví jako možná alternativa ke zkvalitnění paliativní péče zejména v dnešní době, kdy jsou smrt i umírající více a více vytlačováni ze života přeživších. Do budoucna nás v tomto směru ale čeká ještě mnoho výzev. Patří mezi ně mimo jiné optimalizace bezpečnosti psychedelické terapie, zkvalitnění etických standardů, důraz na implikace v rámci veřejného zdraví a také morální dilemata možností financování výzkumu i „tržních modelů“ další terapie. Celou přednášku v původním znění si můžete jako obvykle vyhledat na https://slideslive.com/t/itc-prague.