V tomto vydání časopisu ROOTS spolu započneme nový seriál výprav do hlubin
transpersonálních věd. Jelikož se pojem „transpersonální“ moc často v popkultuře
nevyskytuje, rozhodla jsem se sérii začít úvodním dílem, ve kterém se vám budu snažit přiblížit základní pojmy, historii a také něco z kontroverzí provázejících transpersonální psychologii. Bude to trošku těžší čtení, ale zkuste to se mnou vydržet. Bude to snad stát za to! Další díly pak budou obsahovat mimo jiné výtahy z vybraných přednášek přednesených na letošní Mezinárodní transpersonální konferenci v Praze.

Pro lepší porozumění tomu, odkud se vůbec transpersonální vědy vzaly, považuji za důležité začít malou exkurzí do historie „vzniku“ pojmu „transpersonální“. Důležitými osobami stojícími v 60. letech při vzniku konceptu transpersonální psychologie jako takové byli psychologové Abraham Maslow, Stanislav Grof a Anthony Sutich. Dokládá to mimo jiné i dopis adresovaný Sutichovi, kde se Maslow vyjadřuje k jejich redakční schůzce s Grofem: „Píši hlavně, jelikož jsme hovořili o možném nahrazení slova „transhumanistický“ či „transhumánní“ slovem „transpersonální“. Čím více nad tím přemýšlím, tím více si myslím, že to slovo obsahuje všechno, co se snažíme říct: za hranice individuality, za hranice individuálního vývoje, k něčemu více inkluzivnímu než je samotný člověk, k něčemu většímu než je on sám.“

Samotný pojem „transpersonální“ se však v písemných zdrojích objevuje již mnohem dříve. V roce 1917 C. G. Jung v německé edici Sebraných spisů k analytické psychologii používá výraz „ueberpersonlich“ (překládáno jako „superpersonal“ či později „transpersonal“). Jung takto příhodně místy pojmenovával také svůj slavný koncept kolektivního nevědomí – ve své knize Psychologie nevědomí (1942) v kapitole „Osobní a kolektivní (transpersonální) nevědomí“ tvrdí, že „musíme rozlišovat mezi osobním nevědomím a neosobním či transpersonálním nevědomím, které můžeme nazývat také kolektivním nevědomím“. Prvním zaznamenaným zdrojem pojmu „transpersonální“ v anglicky psané literatuře se však jeví být sylabus Filozofie z roku 1905-1906 z dílny jednoho ze zakladatelů vědecké a empirické psychologie, Williama Jamese. Tento sylabus obsahuje mimo jiné poměrně dlouhou stať o idealismu, jejíž součástí je právě i stručné vyjasnění pojmů „trans-personální“, „trans-cerebrální“ a podobně.

Definice a pojmy, co se týče transpersonálních oborů, si samozřejmě také prošly méně či více dramatickým vývojem. Jelikož si však myslím, že je lepší si konečný obrázek udělat spíše z komplexu celého seriálu a nezabředávat do diskuze o pojmech, zvolila jsem pro stručné vykreslení jedny z definic vydaných v 90. letech. Vědecký časopis Journal of Transpersonal Psychology v roce 1993 otiskl článek snažící se o jakési vymezení základních pojmů. Transpersonální zkušenost je tam definována jako zkušenost, v rámci které se smysl identity či smysl sebe sama rozšiřuje za hranice individua (osobní sféry) a objímá tak širší aspekty lidství, života, mysli či kosmu. Transpersonální disciplíny jsou v tomto kontextu popisovány jako disciplíny, které se soustředí na studium transpersonálních zkušeností a přidružených jevů. Přidruženými jevy se rozumí příčiny, následky ale například i jevy s transpersonálními zkušenostmi a vývojem pouze korelující. Patří sem však také nové disciplíny a praktiky inspirované transpersonálními disciplínami. Transpersonální psychologie, jedna z prvních disciplín tohoto směru, si zaslouží samostatné přiblížení, o které se v následujících odstavcích pokusím.

Co se týče definice transpersonální psychologie (TP), dotknu se jí spíše zlehka, jelikož není mým cílem zahltit čtenáře, ale spíše předat lehké obrysy, které následně sám může vyplnit dle vlastního uvážení. Ačkoliv byla TP dříve (až do 90. let) popisována hlavně v kontextu studia různých stavů vědomí, vyššího potenciálu, stavů za hranicí ega a stavů transcendence a spirituality, z publikací vydaných ve 21. století je jasné, že se záběr tohoto odvětví přesunul spíše k integrativní / transformativní psychologii stavů za hranicemi ega. TP se tedy v posledních desetiletích posunula až k vědě zabývající se expandovaným pohledem na lidskou celistvost a přeměnu. Samotné počátky vývoje TP popsal ve svém článku „Letmá historie transpersonální psychologie“ z roku 2008 Stanislav Grof.

V polovině 20. století dominovaly americké psychologii dvě hlavní názorové větve – behaviorismus a psychoanalýza. Jejich nedostačující záběr však po nějaké době dovedl psychology až k vývoji humanistické psychologie. Hlavním řečníkem a reprezentantem tohoto odvětví byl americký psycholog Abraham Maslow, který v roce 1969 zveřejnil obsáhlou kritiku behaviorismu a psychoanalýzy a načrtl principy nové perspektivy pro psychologii. Maslow kritizoval behavioristickou neúctu k vědomí a introspekci a také úzké zaměření behavioristů omezující se na studium chování. Naproti tomu humanistická psychologie uznala studium vědomí a introspekci jako důležité komplementy objektivního přístupu k výzkumu psyché. Ve své kritice psychoanalýzy zase Maslow zdůraznil, že freudovské závěry o lidské psyché pocházejí z většiny ze studia psychopatologie. Nesouhlasil také s jejich tendencí vysvětlovat všechny psychologické procesy v kontextu základních instinktů.

Pár let poté, co Abraham Maslow a Anthony Sutich založili Asociaci humanistické psychologie (AHP) a k ní přidružený vědecký časopis, stal se tento nový směr mezi americkou vědeckou obcí ale i veřejností velice populárním. Snaha o celostní perspektivu humanistické psychologie byla ideálním předpokladem pro vývoj bohatého spektra nových efektivních terapeutických metod, které velkou měrou rozšířily rozsah metod využívaných k řešení emocionálních, psychosomatických, interpersonálních a psychosociálních problémů. Jednou z velice důležitých charakteristik těchto nových terapeutických přístupů byl razantní odklon od výhradně slovních strategií tradiční psychoterapie a prozkoumávání osobní minulosti a nevědomých motivací k přímému vyjádření emocí a myšlenkových procesů klienta takzvaně „tady a teď“. Z těchto nových přístupů, které si získaly nemalou popularitu, jmenujme alespoň gestalt terapii a encounterové skupiny.

Navzdory popularitě humanistické psychologie byli její zakladatelé Maslow a Sutich stále víc nespokojeni s koncepčním rámcem, který na počátku vytvořili. Došlo jim, že vynechali velice důležitý element – spirituální dimenzi lidské psyché. Ve světle historického kontextu 60. let (renesance zájmu o východní filozofie, meditaci a také psychedelika) jasně vyplynulo, že celostní psychologie platná napříč kulturami nutně musí obsahovat i pozorování z oblasti psychedelických zkušeností, stavů tranzu nebo např. momentů náboženské, umělecké a vědecké inspirace. V roce 1967 se tedy v Menlo Parku v Kalifornii sešla pracovní skupina, ustavená za účelem vytvoření nového odvětví psychologie, které by bralo v potaz celistvější spektrum lidského prožívání včetně změněných stavů vědomí. Tato nová disciplína, nástupce humanistické psychologie, byla pojmenována „transpersonální psychologie“. Krátce poté byla založena Asociace transpersonální psychologie (ATP) a také přidružený vědecký časopis Journal of Transpersonal Psychology. Několik let poté byl založen také Institut transpersonální psychologie (1975) a Mezinárodní transpersonální asociace (1978).

Transpersonální psychologie v době svého vzniku vhodně adresovala některé velké nedostatky mainstreamové psychiatrie a psychologie. Pokoušela se také nalézat odpovědi na důležitá pozorování z moderního výzkumu vědomí, pro něž existující vědecké paradigma nemělo vysvětlení. Michael Harner, americký antropolog, který během svých výzkumů v Amazonii prošel šamanským zasvěcením, shrnul nedostatky existující akademické psychologie ve své knize „Cesta šamana“ (1980).

Naznačil, že industriální civilizace je významně zaujatá ve prospěch ethnocentrismu a kognicentrismu. Ethnocentrismem se v tomto smyslu rozumí upřednostňování vlastních přístupů a perspektiv před jakýmikoliv ostatními v lidské historii i současnosti. Hlavním znakem této mainstreamové perspektivy je zaměření na hmotu. Život, vědomí a inteligence jsou brány jen jako víceméně náhodné vedlejší produkty. Přímá spirituální zkušenost je v takové společnosti brána jako patologický produkt mozku. Pro ilustraci, v roce 1931 slavný psychoanalytik, jeden ze zakladatelů psychosomatické medicíny, Franz Alexander, napsal článek, v němž popisuje např. budhistickou meditaci za použití psychopatologických termínů jako „umělou katatonii“.

V kontrastu s tímto se v mainstreamové společnosti každý den setkáváme s mnoha ztělesněními nenasytné chamtivosti a zhoubné agrese: drancování neobnovitelných zdrojů a jejich přeměna na průmyslové znečištění, zneužívání vědeckých poznatků z fyziky, chemie i biologie pro výrobu zbraní hromadného ničení, invaze do cizích zemí často vedoucí k masakru tisíců a tisíců lidí. Hlavní strůjci a protagonisté takových strategií jsou bohatí, slavní a často jsou držiteli mnoha ocenění. Tyto příklady ilustrují zaujatost dnešní mainstreamové společnosti v kontextu rozlišování jevů na normální a patologické – ethnocentrismus.

Druhou částí Harnerovy kritiky byla silná kognitivní zaujatost ve prospěch normálního stavu vědomí. Změněné stavy vědomí jako pozorování z psychedelické terapie, thanatologie (věda o umírání a smrti) či zkoumání meditativních stavů byly mainstreamovou vědou systematicky ignorovány nebo dezinterpretovány. Kritika však samozřejmě nezaznívala jen ze strany zastánců transpersonální psychologie.

Názory a komentáře na adresu transpersonálních věd jsou vpravdě různé. Samotný koncept transpersonálních věd a zvláště transpersonální psychologie se od svého vzniku potýká i s kontroverzí a otevřenou kritikou hlavně ze strany zástupců empirismu (převládajícího směru ve většině současných vědních oborů). Například Ernest R. Hilgard, důležitá osobnost americké psychologie 80. let, ve svém článku „Vědomí v současné psychologii“ popisoval TP jako okrajové hnutí, které přitahuje „extrémnější“ následovatele humanistické psychologie.

Poznamenal však, že takováto hnutí mohou být velkým přínosem, jelikož obohacují rozsah témat zkoumaných konvenční psychologií, i přesto, že se většina psychologů nechce stát jejich členy.

Kritiku a skepsi na adresu transpersonálních věd je možno potkat i dnes – u nás např. ze strany českého klubu skeptiků Sysifos. Důraz v této kritice je samozřejmě kladen na subjektivní povahu studia spirituálních zážitků či změněných stavů vědomí. Jelikož data týkající se změněných stavů vědomí neumíme vhodně měřit a dané experimenty se nedají opakovaně provést za stejných podmínek, jsou v očích západní vědy tyto poznatky téměř bezcenné. Naše konvenční vědní obory však bohužel nejsou v této oblasti o nic dál. V době, kdy konvenční věda ještě ani nedefinovala, co to vědomí je, natož jak jej změřit, je tedy podle mě záhodno zpracovávat alespoň ta data, která dostupná máme – vlastní zkušenosti změněných stavů vědomí. Jaký názor si na transpersonální vědy uděláte, je však samozřejmě na vás. Přeji příjemný zbytek seriálu!