Obyčejně píši o tom, co vše konopí dokáže. Že pomáhá i tam, kde farmaka selhávají. A taky o tom, že právě tyto jeho léčebné vlastnosti jsou tím jediným důvodem, proč je zakázané a proč farmaceutické firmy a na ně navázané skupiny prospěchářských lékařů na rozhodujících funkcích tak zuřivě brání všemu, co by mohlo pravdu o konopí ukázat v celé šíři.
Znali jsme ji od jejího narození. Dokonce jsme velmi aktivně asistovali u jejího zrození. Byla krásná již tehdy, kdy na nás poprvé vykoukla.
Původně jsem v tomto článku chtěl psát o svých dojmech z letošního Cannafestu Prague 2018. A bylo by o čem psát. Spousty stánků se spoustou různého zboží nějak souvisejícího s pěstováním, zpracováváním či užíváním konopí. Spousty nádherných setkání s přáteli z „branže“. Fantastické a poučné přednášky od úžasných lidí, kteří se konopím dlouhodobě zabývají.
„Konej dobro a dobrem se ti odvděčí“. Bohužel někdy spíše platí jeden mírně upravený starozákonní citát: „Podej potřebnému chléb a on se již najde někdo, kdo tě sejme kamenem“.
Před pár dny jsem dostal dopis, nad kterým jsem pak dost dlouho přemýšlel. Jeho obsah nebyl pěkný. Ten dopis mne ale také tak trochu ve vzpomínkách vrátil do mého dětství. Vzpomněl jsem si, jak jednou, patrně po nějaké mojí lumpárně, si moje maminka sedla na stoličku, vzala s mne na klín a pak mi vysvětlovala, že ke starým lidem se vždycky musím chovat slušně. A že vůbec nezáleží na tom, jestli se mi ten člověk líbí, či nikoliv.
Tímto článkem bych chtěl prozatím uzavřít demonstraci konkrétních případů léčení pomocí léčebného konopí. Jedná se o případ pana Michaela R. Stoopmana z Brisbane v Austrálii, na který mne nedávno upozornil pan doktor Lumír Hanuš.
V tomto díle mého povídání o konkrétních zkušenostech léčení pomocí léčebného konopí bych se chtěl nejdříve zastavit u léčby Alzheimerovy nemoci.
Dostal jsem pozvání od pana ministra zdravotnictví Mgr. Adama Vojtěcha, abych se jako host zúčastnil semináře na téma „Konopí pro léčebné účely“, na kterém budou své názory na tuto problematiku prezentovat nejen přednášející, ale následně v diskusi pozvaní předsedové odborných lékařských společností, představitelé pacientského spolku KOPAC a také poslanci – členové zdravotního a sociálního výboru.
V minulém čísle jsem začal psát o konkrétních případech lidí s nějakou nemocí, u kterých léčba pomocí klasické medicíny selhala a oni vlastně byli odsouzeni k pomalu narůstajícímu utrpení a nakonec k smrti. K smrti, která by pro ně patrně byla vysvobozením. Vzpomněl jsem tam svého přítele Philipa Polívku, který již dlouhé roky bojuje s roztroušenou sklerózou. A bez konopí by dnes v lepším případě (skutečně lepším?) ležel někde v léčebně dlouhodobě nemocných či jiném zařízení starajícím se o umírající a jeho život by byl jen a jen nekonečným čekáním na konec.
