Nadšení! Samozřejmě, že nadšení byla ta první emoce, která mnou projela, když jsem se dostala k článku o státní koncepci boje se suchem (článek o této koncepci jsme zveřejnili v ROOTS 09/2017). Nadšení z toho, že se konečně věci budou dělat správně, že se konečně přestane ubližovat přírodě a tím i nám samotným, že někdo konečně vyslechl vědce a dal jim za pravdu.

Jenže pak se mi v hlavě začala rozkládat slova jako „první materiál“, „výjimečný materiál“ nebo „revoluční opatření“ a mé nadšení ustoupilo o krok vzad. Následující myšlenka, která mě nadobro vrátila někde mezi pocity bezmoci a hořkého rozčilení, nebyla způsobena diskuzí pod článkem (ty už jsem se pro své dobro naučila ignorovat), nýbrž vzpomínkou na průběh tvorby mé diplomové práce. Já jsem ten poslední, koho by lidé v mém okolí označili za skeptika, ale dovolte mi vám trochu přiblížit, proč jsem ještě nad oním akčním plánem nebouchla šampáňo.

Chtěla jsem se dozvědět víc, a tak jsem si zvídavě pročetla originální tiskovou zprávu MŽP i konkrétní Koncepci ochrany před suchem. Bohužel jsem se nedozvěděla nic nového. To, co koncepce obsahuje, se totiž učí už v prvním ročníku všichni studenti přírodovědeckých fakult, kteří mají alespoň okrajově co dočinění s krajinou. Záměrně píši s krajinou, protože z té řeky a ostatní vodstvo můžete vynechat jen těžko. Nemyslím si, že by kdokoli z těchto studentů mohl říct, že nikdy neslyšel pojem „přírodě blízká povodňová opatření“ (snad jen ti, co nedokončili ani první semestr). Ti všichni tedy výhody rozlivů řek do niv, škodlivost narovnávání a opevňování toků i jejich erozní působení znají. Zcela jistě se to někde učili i naši profesoři a řekla bych, že to někdo naučil i jejich profesory. Nenechte se tedy ošálit těmi superlativy v médiích, protože se nejedná o žádné novinky, výjimečné materiály a dokonce existují země, kde tato „revoluční opatření“ už využívají několik let. Na druhou stranu nevím, čemu se divím, když jsem už celkem dávno zjistila, že tohle bude novinka i pro ty, kteří by s těmito materiály měli dávno pracovat v praxi.

To, co koncepce slibuje v jednom z bodů, je právě nový kategorizační systém pro stav sucha, elektronická evidence kvalitativních a kvantitativních ukazatelů vod, přehledy o odběrech vody, předpovědi počasí, atd. Pěkné… Umím si představit, že to bude stát spoustu peněz, že to vypadá jako spousta odvedené práce, že to ulehčí líným úředníkům vyhledávání, protože teď to budou mít na jednom místě, kdežto do teď museli navštívit dva různé odkazy. Co si ale opravdu neumím představit je, jak zrovna tento bod napomůže přibývání vody v krajině. My Češi, co se ekologie týče, to opravdu umíme udělat hezké na papíru. Novodobě teda i on-line. To se o nás už dlouho ví, papírové podklady máme totiž ke všemu možnému, dokonce máme i významné ekologické podklady a systémy, které nemají ani vyspělejší země. Těm ale ta ekologie v reálu funguje podstatně lépe, takže ve výsledku my máme například unikátně zpracovaný Územní systém ekologické stability, ale jinde zase mají úspěšně migrující lesní zvěř, která z poloviny neskončí v příkopech u dálnic. K tomu se třeba ale vrátím v některém z příštích článků.

Koncepce se tedy tváří, že jde hlavně o boj se suchem takovými cestami, které budou zohledňovat přirozenou podstatu krajinotvorných procesů a tím se zabezpečí její dlouhodobá až trvalá udržitelnost a hlavně se v ní počítá s bojem dlouhodobým. V tom případě mne zajímá, jaký názor mají její tvůrci na případ vodního díla Skalička. Možná jste o této kauze slyšeli, možná ještě ne. Já se o ní dozvěděla dost nepříjemnou cestou a v zásadě velmi ovlivnila závěr mého studia Ochrany a tvorby krajiny na Ostravské Univerzitě.

Jako téma závěrečné diplomové práce jsem si vybrala „Časoprostorovou analýzu renaturalizovaného úseku koryta řeky Bečvy“. Řeka Bečva je u nás unikátem, protože se jedná o poslední štěrkonosný tok bez údolní nádrže a díky tomu na ní můžeme sledovat naprosto přirozenou dynamiku takového toku. Možná by to také mělo být v uvozovkách, protože od počátku velkých vodohospodářských úprav na konci 19. století došlo vlastně k nabourání veškerých přirozených procesů opevňováním a přehrazováním koryta řeky Spojené Bečvy i jejích dvou zakládajících ramen včetně všech horských přítoků. Sledovaný úsek však od povodní 1997, které tato už časem nefunkční opatření úplně odstranily, nebyl upravován a samostatně se tak navrátil k nejpřirozenějšímu stavu, jak jen to šlo. Ve velmi zkráceném podání pak jde u štěrkonosných toků o dynamiku, která je založena na splavování a přemisťování štěrků. V horských oblastech je převýšení velké, síla toku je díky tomu rovněž velká, silně eroduje své okolí a vytváří štěrky. Čím dále se tok dostává od hor tím menší je sklon, tím širší je řečiště, tím menší je energie a tím víc se nesený štěrk ukládá a vznikají tak štěrkové lavice. Když nastane větší průtok vody, řeka investuje svoji nabytou energii do přenášení štěrků a tím méně eroduje své vlastní koryto, díky čemuž je velmi stabilní. Takto „spokojené“ koryto je tedy široké s měnícími se náplavami a také ploché se snadným a pomalým rozlivem do stran v případě větších průtoků. Ty na Bečvě patří ke zcela přirozeným situacím díky specifickému podloží (nepropustná jílová vrstva je na svazích hor v půdě nízko pod povrchem a podmiňuje rychlejší odvod srážek z půdy) a propojení kumulace průtoků (posloupnost kumulace jednotlivých přítoků). Voda rozlitá z koryta pak postupně opadá, v krajině setrvává podstatně delší dobu a dává tak možnost existence lužním lesům, které jsou cenným pokladem naší krajiny.

Takhle krásně by všechno mohlo fungovat a moje práce měla poukázat na úžasnou schopnost rychlého sebe obnovení řeky, kdy i po tom, co se ji hamižní lidé snažili nesmyslně svázat a zkrotit, byla schopná se po pár letech vrátit k fungující dynamice. Srovnání historických map totiž jednoznačně ukazuje, jak se řeka sama vrací k původnímu větvícímu se říčnímu vzoru s širokým řečištěm, kolem kterého se znovu začíná dařit oněm lužním lesům a opět se v něm vyskytují přísně chráněné druhy ptáků, brouků a obojživelníků. Návrat k přirozeným procesům v daném úseku vykazovaly také granulometrické analýzy, které sledují vytřízení velikosti štěrkových oblázků v závislosti na podélném sklonu řeky a šíře řečiště. Posílená stabilita takového koryta je pak samozřejmě dobrou zprávou pro všechny vlastníky pozemků a staveb na jeho březích, a to mluvíme o zemědělských plochách, obytných domech, komunikacích, železnicích i mostech, které jsou jinak ohroženy břežní erozí. Všechno to zní hezky, že? No a teď si představte, jak se takhle radujete, a pak se dozvíte, že se nejspíš na tak cenném a unikátním místě prostě postaví betonová přehrada…

My lidé stavíme své bezpečí nade vše. Chápu tedy potřebu protipovodňové ochrany, navíc jsem sama povodně 97 jako dítě zažila. Co ale nepochopím, je absolutní ignorace zásadních vědeckých, vlastně i základních fyzikálních faktů, omlouvaná naprosto scestnými argumenty.

Protipovodňová ochrana se na Bečvě řeší intenzivně od onoho roku 97. V roce 2003 přišli s projektem na suchý poldr, který by měl využívat právě principu přirozeného povodňového rozlivu do stran, i když s ne příliš šikovně řešenou variantou příčné hráze v toku. To se ale postupně dopracovalo k variantě naprosto vyhovujícího bočního poldru. Protože jsou ale lidé manipulovaní penězi a protiekologickou propagandou, kdy všechno hovořící pro přírodu je hned ekoterorismus šílených hipíků, nebylo snadné lidem vysvětlit přínosnost tohoto projektu a dlouho se nedařilo dohodnout s vlastníky pozemků na výkupu. V roce 2015 pak někdo přišel s úžasným nápadem stále zaplavené údolní přehrady a s pár básničkami o rekreačním využití a zásobárně vody všechny přetáhl na svou stranu. Dovolte mi vám úplně jednoduše vysvětlit, proč je to nesmysl.

1. Rekreace
Argument, že lidé budou moci chodit plavat a chytat ryby mě určitě nepřesvědčí. Plavat a chytat ryby můžete i v řece a je to daleko „čistější“ zvlášť, když se jedná o štěrkonosnou řeku. Navíc vzhledem k reliéfu území, které plánují zaplavit, se nebude jednat o pohlednou a rekreačně dobře využitelnou vodní plochu. Údolí je velmi ploché, takže než dosáhnete potřebnou hloubku ke koupání, místy se ve vodě celkem projdete. To zapříčiní také velmi rychlé ustupování hladiny při upouštění přehrady (jenž je plánováno k nadlepšování vodních stavů řeky), kdy např. upuštění pár cm z hloubky přehrady bude znamenat ústup vody z břehů o několik metrů, kde zůstane pouze usazené bláto. To není nijak pohledné, nevoní a jediný, komu vyhovuje, jsou mračna komárů.

2. Nadlepšování vodního stavu
Při plánovaném objemu přehrady bude v letních měsících schopna nadlepšovat stavy řeky pouze přibližně 20 dní. V posledních letech trvaly nízké stavy řeky Bečvy přibližně celé 3 měsíce. Po 20 dnech tedy budou malé průtoky v řece pod hrází a nad hrází zbyde velká blátivá kaluž s trochou vody na dně.

3. Vizuální stránka
Často čtu argument o nevzhlednosti „suché díry“ – poldru. To zase pochází z naprosté neinformovanosti lidí, protože dno poldru by bylo vyplněno tůněmi, které mají na starosti prodlužování doby vsakování vody a vytváří malebné ostrůvky zeleni, na které je rozhodně příjemnější pohled, než na bláto po ústupu vody v přehradě.

4. Protipovodňová ochrana
Poldr je projektovaný tak, aby zadržel povodňovou vlnu stoleté vody, což je naprosto stejné množství, jako by zadržela přehrada.

5. Boj proti suchu
Pokud opravdu někomu jde o boj proti suchu, měl by se lépe informovat, jak funguje propojení vody v krajině. Zadržení vody v přehradě má pouze lokální efekt. Ve skutečnosti zapříčiní akceleraci efektu hladové vody (stav, kdy řece zastavíte přísun štěrků a ona pak zvětšenou energií eroduje vlastní koryto), dojde k zahlubování koryta toku a veškerá podzemní voda pod hrází přehrady se stahuje dolů spolu s nejnižším místem průtoku. Tento jev je doprovázen dalšími negativními následky, jako je destabilizace břehů a následné ohrožování přiléhajících pozemků, komunikací a mostů nebo také nepříznivé podmínky v toku pro všechno živé, protože řeka se „prokouše“ až na skalní dno a stane se z ní pouze kanál odvádějící vodu bez jakéhokoli kontaktu s okolní krajinou.

Pokud to tedy Koncepce boje proti suchu opravdu myslí vážně, mělo by se s její aplikací začít právě v případu vodního díla Skalička na Bečvě. Realizace přehrady by totiž byla jejím absolutním popřením. Také by stála víc peněz a ve výsledku by i Českou republiku mohla stát slušnou pokutu, protože by s největší pravděpodobností došlo k souběhu událostí, které by vedly k opatřením porušujícím námi podepsané dohody o zlepšování hydromorfologického stavu toků v rámci evropské směrnice o vodách.

Pokud se chcete o Skaličce dozvědět víc, podívejte se v archivu ČT na pořad „Nedej se plus“, epizodu s názvem Hladová Bečva, která byla odvysílána 2. 4. 2017. A pokud vám osud Bečvy není lhostejný, podpořte jej svým hlasem na stránkách Spojené Bečvy https://www.spojenabecva.cz/.