Opovrhovaná

Chodíme a šlapeme po ní. Pliveme na ni. Haníme jí. Nechceme ji doma a vadí nám na botách. Ignorujeme či bereme její existenci za samozřejmost. Zkuste si například vzpomenout, kdy naposled jste měli možnost přečíst si nějaký článek o půdě (hlíně) v denním tisku či v nějakém periodiku (eventuelně shlédnout něco v televizi). Hlína je velmi nezáživné téma a je naprosto opomíjena. Na co by si vydavatelé plýtvali místem že? Raději napíšou o nějakém kašparovi ze showbusinessu z druhého konce Atlantiku. Pokud tedy nevynaložíte snahu si nějaké informace vyhledat sami, je téměř nemožné se dozvědět (úmyslně?), že vlastně jak si plundrujeme lesy, pralesy a jiné biotopy pro získání více úrodné půdy, tak ji součastně a s dvojnásobnou rychlostí ztrácíme. Podle odhadů OSN potřebujeme asi 6 mil. hektarů nové zemědělské plochy ročně, abychom dokázali uspokojit globální poptávku po jídle (hovoříme tu čistě o globální poptávce, nikoliv o reálné spotřebě, kde je nutno započítat i příšerné plýtvání), mezitím co 12 mil. hektarů ročně ztrácíme díky nešetrnému obhospodařování. Přijedeme s těžkou technikou, zplundrujeme krajinu a založíme nové pole. Pěstujeme na něm nějakou plodinu (případně jich střídáme několik) monokulturní metodou, přičemž bereme z půdy, co to jde. A když přestává dávat tolik co předtím, pumpujeme do země ještě více chemikálií, abychom z ní vyždímali i ty poslední zbytky úrodnosti. Až je zkáza dokonána, ponecháme místo svému osudu a jdeme dál.

Eroze největším nepřítelem

Během období intenzivního obhospodařování se půda mimo jiné stává i velmi zhutnělou, přičemž hlavně ztrácí abilitu absorbovat vodu. Schopnost vodní absorbce je klíčová v mnoha aspektech. Její narušení má například za následek snížení fertility, zhoršení transferu živin, zhoršení rozpouštění solí a minerálů či (zcela logicky) nízký záchyt srážkové vody aj.

Vlivem abnormálního vysychání se vrchní vrstva půdy stává tvrdší a náchylnější na erozi. A právě zvyšování tendence k vodní i vzdušné erozi (respektive kombinací obou) je tím největším problémem, protože kvůli erozi o půdu přicházíme. V listopadu 2014 byla k této problematice zveřejněna studie¹ v magazínu Anthropocene. Ve snaze kvantifikovat změny v pohybech splavu erodovaného půdního materiálu (a jeho následného usazování) bylo provedeno několik analýz historických dokumentů a praktických měření na různých místech v povodí Loiry v Údolí Loiry (Vallée de la Loire), v západní části Francie. Velká část výzkumu byla věnována okolí nádrže z 11. století a sedimentu v nádrži samotné. S použitím víceparametrové analýzy byl zjištěn až 6x vyšší nárůst usazenin splavených z okolních polí za posledních 60 až 100 let. Tedy v období renesance moderního zemědělství. Analýza prakticky odhaluje přímý vztah mezi erozí půdy a intenzifikaci moderních metod obhospodařování zemědělských ploch nacházejících se v okolí, které byly aplikovány během těchto let až do současnosti.

NPK

Půda je velmi komplexní a hlavně žijící materiál. Nicméně tento fakt je (záměrně?) široce opomíjen a „moderní“ monokulturní zemědělství pěstuje plodiny doslova na mrtvém základu, které ignoruje potřeby všech organismů podílejících se na vitální kondici půdy. Jak jsme mohli takto dopadnout? Jak jsme dokázali skončit tak, že k uspokojení lidských potřeb produkujeme potraviny skrze naprosto nepřirozené procesy?

Náš potravinový systém je založen na pošetilém zjednodušování, který je v přímém konfliktu s přirozenou biodiverzitou. Kolem roku 1840 německý chemik Justus von Liebig identifikoval základní hnojivo, které rostlina potřebuje k růstu. Stanovil metodu, na jejímž základě dokázal vyrobit první syntetické hnojivo – zjednodušeně NPK. Liebig byl prakticky odpovědný za teorii, že rostlina pro svůj růst potřebuje pouze tyto tři magické prvky. Což je prakticky pravda. Nicméně k tomu, aby rostlina byla opravdu zdravá, potřebuje desítky dalších. Tak například uhlík, vodík, kyslík síra, hořčík, měď, kobalt, sodík, bór, molybden či zinek jsou stejně důležité jako dusík, fosfor a draslík. Tento nezbytný fakt byl (a je) široce ignorován (především společnostmi uvádějící chemická hnojiva na trh) stejně tak jako samotný půdní život, pro který je syntetické hnojení fatální. Tady nastal ten moment, kdy jsme zbloudili. Kdy jsme se jako lidstvo ubrali naprosto zlou cestou. Jakmile jsme spustili celý tento cirkus spjatý kolem industriálního hnojení (zemědělství), fertilita půdy začala kontinuálně klesat, kdežto náklady na produkci postupně rostly a stále rostou.

„Není to půda samotná – je to půdní život, který je tím nejdůležitějším elementem.“ Geoff Lawton – permakulturní designér a konzultant specializující se na permakulturní osvětu

Clydův pickup³

Dokonce i v betonové džungli si půda dokáže nalézt cestu k prospěšné existenci. Clyde byl běžným údržbářem v New Yorku. Jednoho dne byl požádán, aby očistil právě rekonstruovanou přední stěnu Katedrály Svatého Jana na Manhattanu. Během prací se stala nehoda, kdy Clyde klopýtnul o uvolněný kamenný blok, který se povaloval na nejvyšší plošině lešení, a spadl z více než dvanácti metrů. Byl odvezen do nemocnice s těžkým zraněním. Mezitím, co se zotavoval, jeho chevy pickup zůstal měsíce zaparkovaný pod statným javorem.

Vůz upadl v zapomnění a poklidně čekal na svého majitele. Avšak vzadu na korbě, která byla vystavena dešti, vzduchu a slunečnímu svitu, se divoce začalo dít něco zázračného. Nevzhledná směs spadlého listí, menu z čínských fast-foodů, odhozených kelímků od kafe, starých novin a holubího trusu se postupně proměnila v záhon. Odpad byl za pomocí půdních procesů transformován v malou zahrádku. Děj, při němž byl shluk odpadků proměněn v žijící systém, je esenciální pro naše přežití. Hovoříme tu o až magické schopnosti půdy přeměnit mrtvou hmotu v život. A proto si půdu musíme hýčkat. Permakultura či jiný ekologický způsob farmaření vyzdvihuje principy založených na respektování půdního prospěchu. Jejich společným základem je, že se snaží minimalizovat narušení přirozené půdní životaschopnosti a její struktury jakýmkoliv fyzickým zásahem (orba, pojezd, pošlapání atd.). Přesně tak jako to děláte na vaší zahrádce. Provzdušnění a transfer živin je zajištěn působením mikroorganismů a dalších půdních živočichů. Ekologicky mířené agrární procesy jednoduše nelze aplikovat na velké monokulturní plochy. O tom jsme koneckonců měli příležitost se přesvědčit už dávno. Hovoří o tom i zveřejněná studie² ve vědeckém časopisu Journal of Applied Ecology. Ta byla provedena napříč UK na urbanistických zahrádkách, zahradních dvorcích a přilehlých agrárních regionech, kde byly porovnány čtyři hlavní indikátory kvality půdy (schopnost ukládání půdního organického uhlíku, celkový objem dusíku, poměr uhlíku a dusíku a objemová hmotnost půdy). Zjistilo se, že na zkoumané urbanistické parcely připadá třikrát více půdního organického uhlíku, o 36% více poměru uhlíku a dusíku, objemová hmotnost půdy byla až o 10% nižší (nižší zhutnění) a 25% více dusíku než v ornicích nacházejících na velkých hospodářstvích. A to nejdůležitější? Bylo zjištěno, že majitelé drobných zahrádek vyprodukují souhrnně na jeden čtverečný hektar až 11x více jídla než se v současnosti vypěstuje komerční cestou. Tento trend v ekologickém hospodářství (zahradničení) má stoupající tendenci za doprovodu další skutečnosti – klesání nákladů.

Půda nepotřebuje člověka, člověk potřebuje ji

Je to půda, která ve skutečnosti očišťuje a ozdravuje přírodní systémy. Jen v pouhé hrsti lze nalézt více mikroorganismů než součet všech lidí, kteří vůbec kdy žili a kráčeli po Zemi. Půda je velice živým a komplikovaným systémem, kde i ty nejmenší vazby na úrovni mikrobiálního světa mají obrovský vliv na ostatní organismy vyšších řádů. Jedná se o nesmírně komplikované a sofistikované vazby, které lze ignorovat jen po určitou dobu. Poté nastává kolaps. A tak jak vše souvisí se vším, tak to stejně (ne-li více) platí o půdě, která je nesmírně křehkou žijící slupkou naší planety. Vše z půdy pochází, vše se v ni promění. A tak co je nakonec nejdůležitější?