Plán výstavby dalších přehrad jako prostředek v boji proti suchu považují odborníci za technokraticky jednostranný, který by měl pomoct vyřešit pouze následky, nikoliv příčinu. Shodují se, že boj se suchem se dá vyhrát jedině pomocí změn v krajině a stavbu přehrad podpořit, pouze kdyby někde byl opravdový nedostatek pitné vody. Což kromě asi tří oblastí na Rakovnicku a Zlínsku zatím Česku nehrozí.


V širší souvislosti se momentálně napříč odborným a politickým spektrem vymezují dva tábory, které ovšem sdílí společný cíl. Tím je zvýšit schopnost zadržet na území České republiky co nejvíce vody. Důvod je jasný. Musíme se více připravit na sušší období, která podle klimatologů budou přicházet stále častěji. Zvláště pak v uplynulých pěti letech, kdy hlavně v roce 2018 zažívala celá Evropa neobvyklou vlnu veder, jsme byli svědky takovýchto extrémů, které se blížily celorepublikové krizi. Ty bychom měli dost jasně považovat za jakási varování. 

Letošní mírná zima navíc nevěstí dobré vyhlídky ani pro nadcházející léto. Příčinou je, že mnohem teplejší zimy – s nižším množstvím sněhové přikrývky – hůře plní zásoby zimní vláhy. Sníh totiž dokáže lépe doplnit vláhu v půdním profilu a zásoby podzemní vody. Tento deficit je poté velmi patrný na začátku jara, což způsobuje vyšší zranitelnost vegetace vůči suchu, než tomu bylo v minulých letech. 

Podle serveru Intersucho.cz, který intenzivně mapuje a predikuje českou „vodní situaci“, se i přesto, že v květnu byla vydatnost srážek mírně nad průměrem, budeme velmi pravděpodobně muset v delším časovém horizontu připravit na rozšiřování sucha ve svrchních vrstvách půdy. „Horší situace zůstane hlavně v hloubkách 40–100 cm,“ píše se na jejich stránkách.

V současnosti tu tak proti sobě stojí dva odborné názory, jak tomuto v budoucnu předejít. Na jedné straně mají pomoci výstavby nových retenčních nádrží a přehrad na vytipovaných více než 30 místech České republiky, na té druhé se navrhuje, že ta správná cesta vede skrze zadržování vody v půdě v lesních, zemědělských či sídelních krajinách. 

Existuje alternativa, kde by se dalo počítat s ideální kombinací obou návrhů?

Prof. Jakub Hruška z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR minulý měsíc řekl pro Aktuálně.cz, že klíčem je především umět rozlišit mezi bojem proti suchu a snahou o zajištění pitné vody. Kontaktoval jsem pana profesora a požádal o rozvedení této myšlenky. „Ministerstvo zemědělství tuto problematiku pojímá hlavně jako zajištění pitné vody pro obyvatelstvo. Argumentují tím, že přehrady je potřeba, aby byla pitná voda, případně závlahy do zemědělství nebo nějaká jiná užitková voda. Ale vtip je v tom, že když chceme čelit suchu, musíme vodu zadržet tam, kde spadla. Vy ji nepotřebujete do jisté míry v přehradě, vy ji potřebujete na poli, v  lese,“ říká Hruška. 

Každého hned musí napadnout, že velký vliv na dynamiku vody v krajině má zemědělství. Toto není jen pouhý pocit z důvodu intenzivního hospodaření, ale i proto, že zemědělská půda, která, když je v dobré „kondici“, je pro své vlastnosti mnohem účinnější v zadržení vody než většina lesních půd (ty na druhou stranu dokáží vodu rychle propouštět do hlubších vrstev a doplňují tak hladinu podzemních zásob). Odtud prakticky plyne, že se diskuse kolem stavění dalších přehrad v souvislosti s vysycháním krajiny vždy musí (nebo by měla) zákonitě rozšířit směrem k práci s krajinou jako s komplexním celkem, jehož významnou aktivní součástí je právě zemědělství.

Nechvalnou zásluhu na tom, že nám „vysychá republika“, mají podle odborné publikace Zemědělské sucho v České republice (vydaná pod záštitou Agrární komory ČR a napsaná kolektivem předních odborníků v čele s profesory Zdeňkem Žaludem a Miroslavem Trnkou) meliorační aktivity (stavba drenáží a narovnávání říčních toků apod.) uskutečněné mezi lety 1935 a 1940, později v letech 1965–1985. Je nutno ale podotknout, že odvodňování krajiny zaujímá své opodstatněné místo pro zkvalitňování úrodnosti, především pak v chladnějším klimatu, které v Česku panovalo do konce 80. let minulého století. Vzhledem k tomu, že v té době se odvodňovací systémy plánovaly především na základě tehdy historických klimatických dat, dá se říct, že se za to nelze na naše předky tak úplně zlobit. Tehdy se těžko dalo predikovat, že se během následujících 40 let průměrná teplota zvýší o cca 1,6 °C. 

V současnosti je meliorováno asi 26 % ze zemědělského půdního fondu. „Pokud máme 1,1 miliónu hektarů půdy podkopaných melioracemi, které tu vodu odvádějí efektivně pryč, tam by se mělo začít s bojem proti suchu. To, že ji trubkami odvedete do nejbližšího potoka a tím potokem pak třeba do přehrady, tak už tu vodu nikdy nezadržíte v té krajině, kde by měla být a kde chybí,“ říká Hruška k přímému vztahu zemědělských ploch s okolní krajinou. Navíc v Česku lze nalézt závlahové systémy pouze na jižní Moravě. 

Co lze ale našim předkům vyčíst, je dramatická změna fragmentace zemědělských ploch. Ve výše zmíněné publikaci lze z historického snímku Kyjovska v okrese Hodonín z 50. let s poměrně slušnou přesností dopočítat, že průměrná rozloha jednoho políčka byla kolem 1 ha (jen pro představu: průměrná velikost fotbalového hřiště pro mezinárodní utkání je 0,7 ha). Kdežto na snímku z posledních let stejné oblasti se „hektarová“ políčka spojila do ploch o rozloze cca 40 ha a více. Tento současný stav je přisuzován především poválečnému znárodňování, které vedlo k slučování polí. Zajímavé srovnání rozdílné fragmentace u nás a v Rakousku si můžete prohlédnout, pokud si „přiblížíte“ letecký snímek například po celé délce hranice s Dolními Rakousy (Niederösterreich). Rozdíly jsou na první pohled více než patrné.

Mimo jiné právě taková dramatická přeměna půdních bloků, které patří mezi největší z celé EU, je příčinou intenzivní degradace zemědělské půdy. Ta ztrácí svoji retenční schopnost, je více náchylná k erozi, kde podle výše zmíněné publikace mnohé půdy u nás jsou natolik narušeny, že zcela ztratily svoji schopnost vodu zadržet. Navíc Hruška dodává, že současný trend zvětšování ploch je i akcelerován lepší, vetší a výkonnější zemědělskou technikou. „Já bych viděl takový ekologický limit někde na 15, 20 hektarech, protože tam ještě tu techniku uplatníte. Jeden z bizarních argumentů, který se dneska uplatňuje, je, že přece ta pole nemusí být malá, když mají tak velké stroje,“ říká a dodává, že by takto fragmentovaná pole měla být rozdělena nějakou terénní překážkou zabraňující odtoku vody, a to ve formě mezí, remízků nebo travnatých ploch. Jen pro úplnost: od příštího roku platí, že maximální rozměr půdního bloku jedné plodiny bude 30 ha. 

Celá problematika je ale ještě mnohem složitější, protože do ní vstupují i další faktory, jako jsou druhy pěstovaných plodin a jejich střídání, míra užití pesticidů a umělých hnojiv, nadměrné zhutnění půdní masy a další. Nicméně zůstaňme u vody. Podle krajinného ekologa prof. Josefa Fanty definuje naši situaci od základu specifická poloha České republiky, která se tak stala, nebo by se měla stát, principem, na kterém je potřeba budovat další strategie k řešení situace v zemi. Jinými slovy profesor Fanta zdůrazňuje geografickou polohu naší republiky, které se ne nadarmo říká „střecha Evropy“. Tato poloha má za příčinu, že odnikud k nám voda, která by sloužila jako zásoby, nepřichází. Česko je tak vysloveně závislé pouze na srážkách.

Dobrá zpráva je, že dosavadní roční úhrn srážek je sice kolísavý, ale stagnující – čili neměnící se. Co se ale zvyšuje, je výpar vody z krajiny, což má za následek výskyt takzvaných suchých epizod a v teplých létech, jako například v tom z roku 2018, kdy na celém území platilo několik meteorologických výstrah, se v budoucnu můžeme dostávat do čím dál větších potíží. Odborníci se tak shodují, že boj proti suchu vyžaduje komplexní přístup se specifickými kroky pro jednotlivé části území, protože si každé nese svoje charakteristické vlastnosti. K tomu Hruška doplňuje, že pro stejné důvody prakticky neexistuje nějaký ideální recept mezi stavěním přehrad a přeměnou krajiny v rámci boje proti suchu. 

Čili se odborníci jednotlivých oborů v široké škále shodují na tom, že záměr ministerstva zemědělští vybudovat přes 30 nových přehrad v následující dekádě je technokraticky jednostranný, kde jaksi dávají najevo, že zřejmě naprosto netuší, jak s krajinou pracovat. „Jediný recept, který mají jak na sucho, tak na povodně, je prostě ,postavíme další přehrady‘. Oni vůbec mentálně nezvládají práci s krajinou jako takovou,“ říká Hruška. A popisuje konkrétní, jím často předkládaný příklad již skoro stavěné přehrady Nové Heřmínovy na severní Moravě, která má podle ministerstva zemědělství pomoct proti suchu. „Ovšem původní plánování této přehrady bylo kvůli povodním. Přehrada Nové Heřmínovy se naplánovala po katastrofických povodních na severní Moravě v roce 1997,“ dodává. 

Logicky tak lze uvážit, že pokud se voda nebude z větší míry shromažďovat převážně v okolní krajině, pouhé srážky velmi pravděpodobně nezajistí, aby se v příštích letech nově navrhovaná vodní díla naplnila. V srpnu 2018, tedy během toho inkriminovaného extrémně horkého léta, přední odborník na ekologii a lesník, prof. Josef Fanta pro DVTV řekl, že „je potřeba co nejrychleji najet na úplně nový způsob myšlení.“ A nato popisuje vlastní negativní zkušenosti, že politici velmi špatně nakládají s již dostupnými výzkumnými informacemi, o které více méně nejeví zájem. „Neustále se drží toho ekonomického principu, kde trh vyřeší vše.“


“Každého hned musí napadnout, že velký vliv na dynamiku vody v krajině má zemědělství”

“Dobrá zpráva je, že dosavadní roční úhrn srážek je sice kolísavý, ale stagnující”

Foto: istock.com