Je vědecky dokázáno, že v průběhu dne máme asi 4 tisíce myšlenek. To je nepředstavitelné množství. Většina z nich plyne samovolně a rutinně. Ty ostatní bychom měli pečlivě volit podle toho, čeho chceme v životě dosáhnout. Jak často se v myšlenkách věnujete svým vizím a snům?
Když jsme byli malí, neměli jsme s tímhle rozhodně problém. Stačilo se zabrat do nějaké aktivity a ocitli jsme se v jakémsi transu, kde jsme byli jen my a fantazie. Nebyl pro nás vůbec žádný problém snít ve velkém. Zprvu jsme prostě neposlouchali řeči dospělých o tom, že je hloupost chovat labuť ve vaně, pořídit klokana na zahradu nebo letět na prázdniny do vesmíru. Prostě jsme to chtěli, proč by ne. Dokázali jsme vymyslet cokoliv, od hradu z kostiček cukru po tahání hada z oblečení skrz celou zahradu. Byla to zábava a my jsme se v ten přítomný okamžik moc dobře bavili. Dokud nepřišli rodiče s výhružkami mravenců po celém bytě, zbytečnou várkou pračky a s výroky typu – „víš ty vůbec, kolik stojí dneska prací prášek?“ A tak jsme radši vyrostli. Zařadili se mezi ně a začali používat stejné věty.
Bohužel současně s tím, nám začalo docházet, že klokan na zahradě by byl drahá sranda. Došli jsme k racionálnímu závěru, že ho nechceme a nikdy vlastně nechtěli. Podobné stanovisko jsme zaujali k celé řadě snů. Jako malí jsme se nezabývali náročností, ať už časovou nebo finanční. Všechno bylo možné, protože jsme prostě chtěli. Dokázali jsme rozvíjet sen do sebemenších detailů. Cítili jsme se u toho skvěle a to bylo nejdůležitější. Cítili jsme se tak do chvíle, dokud nebyl náš sen označen pár názory za hloupost. To vedlo k tomu, že jsme je raději přestali říkat a časem zapomněli.
Je tomu tak i dnes. V každém z nás dřímají sny. Rozmanité představy o životě, které ale raději nikomu neříkáme, abychom nebyli opět označeni za snílky. Volíme proto raději „sny“ víceméně přiměřené a adekvátní. Sny jako udělat vysokou školu, najít si stálé zaměstnání, možná na nějaký čas vycestovat a být finančně nezávislý. Tak to má totiž podle většiny lidí být. Takhle by to přece mělo být, nebo ne?
Jsou to ale skutečně naše tajné touhy? Nejsou ty naše zahrabané někde dole, hluboko, aby je nikdo nenašel a nemohl je už dále zesměšňovat a poukazovat na jejich nedostatky?
Stačí si přát. To jde ale proti všemu, co jsme se dosud naučili, že ano? Vždyť přece, když něco chceš, musíš pro to něco udělat. Musíš chodit do práce a pak teprve můžeš dělat to a to a to… Nejdřív práce a pak zábava. Tohle lidové rčení bychom měli vymazat ze svých mozků. Anebo ne, jen ho o trošku poupravit – práce je zábava. Rozdíl je nepatrný, ale smyslově obrovský. Jaký by byl asi náš život, kdybychom vyrůstali v hlavinkách s tímto mottem namísto toho předchozího.
Udělali jsme si život o dost složitější, než ve skutečnosti je. Můžeme si dovolit žít s hlavou více v oblacích a dovolit si své sny a touhy. Začněme nejprve s tím, že si na ně opět vzpomeneme. I to „nereálné“ se může splnit. Proč? Protože, když to budeme opravdu chtít a necháme do toho proudit lásku z celého svého srdce, začne to ožívat. Sen začne proudit a energie se začne přetvářet tak, aby se jednoho dne uskutečnil. Musíme jen věřit. Věřit jako tenkrát. Cítit tu radost z toho jaké to bude, až to budeme mít. Věřit bezmezně a nevzdávat to když neuvidíme hned výsledek. Pokud můžeme počítat s předpovědí počasí na příští léto, lze věřit i v toto. Představovat si, jak skvělé to bude, až to budeme mít. Těšit se. Každý den projevovat vděčnost za to, že už to máme. Sen se uskuteční a vy sami budete překvapeni z toho, jak přirozeně. Život by měl být jedinečný. Jsme teď a tady a měli bychom ho prožít tak, jak skutečně chceme, ať už to někomu přijde bláznivé nebo ne. Stačí chtít. Zbývá si položit otázku. Jaký je skutečně můj sen?