Pomerančovník čínský (Citrus sinensis) je statný strom z čeledi routovitých. Jediným jeho blízkým příbuzným, rostoucím v Čechách, je růžově kvetoucí třemdava bílá. Pomeranče, stejně jako ostatní citrusy, rostou v teplejších klimatických podmínkách, i když konkrétně pomerančovník je jedním z těch méně choulostivých – tento strom přežije i menší mráz.
Někteří botanikové ho považují za křížence mezi druhy mandarinka obecná (Citrus reticulata) a pomelo (Citrus maxima). Protože už nikde na Zemi nenajdeme původní, divoký pomerančovník, zůstane pro nás jeho skutečný původ navždy záhadou.
Pravděpodobně však pochází z jihozápadní Číny. Do Evropy ho přivezli italští nebo portugalští mořeplavci na konci 15. století. V okolí Středozemního moře začal být pěstovaný v zahradách a sadech, severněji v zámeckých sklenících, tzv. oranžériích. U nás je nejznámější oranžérie v blízkosti Pražského hradu. Ta dnešní stojí na místě původní, renesanční, z 60. let 16. století. Mimo pomerančů se v ní pěstovaly i další citrusy, granátovníky a vavříny.
Ve skleníkových podmínkách ale pomerančovník nedorůstá do velikosti volně pěstovaných stromů a také zdaleka tolik neplodí. Vzrostlý solitér může nést za jedinou sezónu až 3000 plodů. I když roste až do nadmořské výšky 2500 m. n. m., je stálezelený. Jeho listy jsou dlouhé 7 až 15 a široké 3 až 8 cm. Jejich kožovité čepele jsou leskle, tmavě zelené, eliptické nebo podlouhle vejčité, na vrcholku zašpičatělé, po obvodě celokrajné nebo jemně zubaté.
Kvete voskově bílými květy s výrazně žlutými prašníky tyčinek uprostřed. Mají velikost 2 až 3 cm a vyrůstají jednotlivě nebo až po šesti v paždí listů na koncích větví, kde vytvářejí vrcholíková květenství. Pomerančovníkové květy bývají opylovány hlavně včelami, samoopylení nejsou schopné.
Plody vám jistě dlouze představovat nemusím. Kulovitá nebo mírně zploštělá modifikovaná bobule (hesperidium) měří v průměru 6 až 10 cm. Její kůra je oranžová nebo žlutá a je posetá žlázkami s aromatickým olejem. Pokud máte pocit, že kůra kupovaných pomerančů spíš zapáchá, než voní, není to chyba pomeranče, cítíte totiž chemické látky, které na ovoce nanesli v době zrání, sklizně nebo skladování pěstitelé a obchodníci. Nejčastěji to jsou fungicidy chloramizol a tiabendazol, oba potenciální karcinogeny.
Pod tvrdší kůrou se skrývá vnitřní bílá, houbovitá vrstva. Uvnitř je sladká šťavnatá dužina, tvořená 10 až 14 dílky uzavřenými v klínovitých, blanitých váčcích. V závislosti na kultivaru může mít barvu žlutou, oranžovou, červenou až krvavě tmavě červenou. V každém dílku pak můžete najít dvě až čtyři nepravidelná semena světlé barvy. Jsou však vyšlechtěné i bezsemenné kultivary.
Vonné a léčivé látky jsou obsažené v celé rostlině. Z kůry stromu se získávají terpeny používané k výrobě nátěrových hmot pro lodě. Ze slupek plodu se lisuje olej, který má silnou odmašťovací schopnost a může fungovat i jako přírodní insekticid. Využívá se jako ředidlo dalších přírodních olejů, kterými se poté natírá dřevo, nebo je součástí přípravků na ošetření dřevěných podlah a nábytku z masivu.
V čisté podobě se tento esenciální olej používá v aromaterapii a v kosmetice. Olej se lisuje také z jadérek, tento se jako jediný používá v kuchyni, např. do salátů. Nejvzácnější je olej z květů, který se přidává do nejdražších parfémů. Hlavní složkou pomerančových olejů je limonen.
Dužina plodů je bohatá na vlákninu, polyfenoly, flavonoidy, karotenoidy, vitamin C a další vitaminy a minerály, hlavně draslík, vápník a magnezium. Velmi dlouho byl ceněný pouze kvůli obsahu vitaminu C jako prevence kurdějí, dnes je vyzdvihované součinné působení tohoto vitaminu a organických kyselin a dalších fytochemikálií.
Spolupůsobení kyseliny listové a vitaminu C stimuluje schopnosti bílých krvinek. Vitamin C společně s flavonoidy pomáhá tělu s produkcí protivirového proteinu a zpomaluje postup virů v těle. Limonen a flavonidy mají protirakovinné účinky. Konzumace pomerančů pomáhá vylučování žluče, odbourává ledvinové kameny a dnu, má antioxidační a protizánětlivé účinky a příznivý vliv na oběhovou soustavu.
Pomeranče se konzumují buď syrové, nebo se z nich může vymačkat šťáva – pomerančový džus, jehož největšími výrobci jsou Brazílie a USA. Oblíbená je i marmeláda – my sice považujeme za marmeládu směs z jakéhokoliv ovoce, ve světě ale tento pojem znamená pouze sladkou pochoutku z citrusových plodů. Ta úplně nejtradičnější se vyrábí z hořkých sevillských pomerančů. V kuchyni se využívá i pomerančová kůra, čerstvá i sušená, jako koření do sladkých jídel, ale i k masu. Kůru můžeme i prosladit – kandovat.
Pomeranče nesmí chybět ani v některých alkoholických nápojích. Podrcené plody se přidávají do sangrie, celé společně s kořením se louhují ve vodce jako základ likéru arancello, esence z hořkých pomerančů je důležitou součástí francouzského koňakového likéru Grand Marnier a džus smíchaný s šampaňským (nebo ještě lépe s proseccem) tvoří legendární koktejl Mimosa. V případě pomerančů se tak hodí říct pouze: na zdraví!
