Jelikož nám přišel podzim a do Prahy jako každý rok zavítá spousta domácích i
zahraničních hostů na konopný veletrh Cannafest, rozhodla jsem se do tohoto čísla napsat něco málo o historii i současnosti rastafariánského náboženského hnutí.
Životní styl obsahující prvky rastafari vyznává nejeden rekreační uživatel konopí. Jaký byl vývoj událostí, které vedly ke vzniku tohoto způsobu života a duchovního prožívání, už však mnoho z nich neví. Zde se tedy budu snažit nastínit, jak to celé začalo a krátce promluvím o tom, jak se v rámci tohoto hnutí přistupovalo k ženám.
Pro popsání situace vedoucí ke vzniku náboženského hnutí rastafari je potřeba začít alespoň zběžným popisem historické geopolitické situace na Jamajce. První důležité, a bohužel nešťastné, setkání s Evropou se pro jamajské domorodce, Taíno, datuje do roku 1494. Právě tehdy Kryštof Kolumbus dorazil na Jamajku a jeho jednotky si podrobily místní obyvatele. Tím byl ostrov uvržen pod nadvládu Španělska. O téměř 200 let později, v roce 1655, byl ostrov znovu kolonizován. Tentokrát však Brity, kteří na ostrov až do počátku 19. století kvůli obdělávání plantáží s cukrovou třtinou vozili otroky ze západní Afriky. Od šestnáctého století jich sem bylo dovezeno bezmála 700 000. Británie oficiálně přijala první zákony omezující obchod s otroky již kolem roku 1810, avšak na Jamajce došlo ke změnám o dost později. Jamajští otroci získali svobodu až za cenu nepokojů a v krajních případech docházelo i k pálení plantáží. Psal se rok 1838.
Následkem této revoluce byl nevyhnutelný nedostatek levné pracovní síly pro předešlé vlastníky otroků. Začal tedy hromadný příliv dělníků z východní Indie – právě tito první indičtí imigranti na Jamajku dovezli konopí, rostlinu stojící u vzniku jednoho z nejznámnějších nových náboženských hnutí na světě. Konopí si na Jamajce rychle získalo oblibu, především mezi pracujícím lidem. Navzdory oblíbenosti u obyvatelstva přijala jamajská vláda v roce 1913 zákon s příznačným názvem „The Ganja Law“ podporovaný hlavně majiteli cukrových plantáží, kteří se snažili vydělat na prodeji rumu. Represivní přístup tehdy, stejně jako dnes, nezafungoval. Náklonnost ke konopí mezi lidmi neustále rostla.
Důsledkem zrušení otroctví však bohužel nebyl jen import této významné plodiny. Předsudky proti afrojamajčanům zázračně ze dne na den nezmizely, a tak se z otroků z většiny stala utlačovaná spodní třída. Možná i proto se mezi těmito skupinami obyvatel velmi dařilo různým remixům křesťanství s africkými rituály – lidé, kteří se nemohli normálně zapojit do života společnosti, logicky vyhledávali pravidelný vstřícný sociální kontakt. Některé z těchto
větví, např. Pukkumina, byly z velké části založené na tradičních afrických náboženstvích, avšak některé, jako třeba Revival Zion, byly spíše křesťanské. Z afrických zvyklostí se do většiny těchto hybridních skupin přeneslo například spirituální léčení, či bubnování jako forma meditace.
V sentimentu pocházejícím ze stovek let útlaku a diskriminace celkem logicky vykrystalizovala touha vrátit se zpátky na mateřský kontinent. Hnutí s ideami jako „Zpět do Afriky“ měla velkou oblibu již v 19. století, avšak masově ji s úspěchem rozšířily zvláště známé osobnosti té doby, jako například podnikatel a novinář Marcus Garvey. Garvey dával před snahou o získání opravdových lidských práv v západním světě přednost masovému návratu do Afriky, s čímž samozřejmě velká část černošských hnutí po světě nesouhlasila. S přiznáním Izraele Židům v roce 1948 se tato zdánlivá utopie navíc začala jevit poměrně realistickou. Garveymu je mimo jiné přisuzována také citace „proroctví“, které stojí u vzniku jedné z esenciálních myšlenek původního rastafari hnutí – utlačovaní černošští obyvatelé západních států mají s nadějí vzhlížet do Afriky ke korunovaci černého krále. Tímto „králem“ se pro rastafariánské hnutí stal etiopský císař Haile Sellasie, rodilý Tafari Makonnen Woldemikael – odtud pak „ras Tafari“.
Hnutí rastafari se ve velké míře šířilo také za pomoci pouličních kazatelů. Jedním z nejvýznamnějších své doby byl Leonard Howell, který mimo jiné tvrdil, že Haile Selassie je ztělesněním Ježíše. V jeho kázáních však byly mimo jiné patrné motivy nadřazenosti Afričanů nad Evropany. Z těchto důvodů byl také několikrát uvězněn. V roce 1954 byla komunita kolem Howella konečně rozehnána a Howell byl umístěn do léčebny duševně nemocných. Hnutí rastafari však pokračovalo ve svém vzestupu. Stalo se integrální součástí jamajské kultury a během 50. let 20. století se rozšířilo na další karibské ostrovy, do USA či Velké Británie. V průběhu 50. a 60. let vznikly v rastafari hnutí také militantní skupiny, které měly na svědomí násilné činy v mnoha jamajských městech. Tyto negativní snahy však v 60. letech víceméně pohltil nevyhnutelný komplexní vývoj hnutí.
Ačkoliv původní příznivci rastafariánství byli spíše zástupci chudších vrstev jamajského obyvatelstva, v šedesátých letech se o toto hnutí začaly zajímat privilegovanější skupiny, jako byli studenti či hudebníci. V té době se také začínají objevovat první znaky nové formulace vykoupení – návratu do Afriky. Na rozdíl od původního významu skutečně fyzického návratu na africký kontinent si nové hnutí kladlo za cíl spíše duchovní dekolonizaci skrze přijetí tradičně afrických prvků do svého každodenního života. Nemalá část rastafariánské obce byla v 60. letech ovlivněna také hnutím Black Power ustanoveným hlavně kolem afroamerických komunit. Po příchodu Boba Marleyho na scénu reggae v 70. letech se rastafariánské myšlenky konečně dostaly do povědomí široké veřejnosti a staly se i nástrojem v jamajském politickém kolbišti – tehdejší předseda vlády Michael Manley dokonce využil podpory Boba Marleyho ke zvýšení své popularity mezi voliči. Poté se již tradičně dostavila sterilizace původní myšlenky a od té doby se společností šíří spíše zjednodušená a vykostěná verze původního odkazu.
Obecně by se dalo říct, že původní rastafariánské přesvědčení vychází hlavně z židovsko-křesťanské tradice, přičemž hlavní myšlenky jsou často interpretacemi Bible. Jediným bohem je Jah (zkráceně Jehovah) a část jeho esence se podle rastafariánů skrývá v každém člověku. Již zde se toto učení hodně vychyluje od křesťanství „starého světa“, které všem lidem žádnou porci božství nepřiznává. Evropským větvím křesťanství pak rastafariáni vyčítají mimo jiné poevropšťování Ježíše Nazaretského, důležité rastafariánské figury. Zobrazování Ježíše jako bělocha je podle rastafariánského náboženského hnutí jen dalším příkladem útlaku afrického lidu. Nejdůležitějšími dvěma ideami hnutí, které se v neortodoxní podobě zachovaly i v rastafariánství šířícím se dnešní západní společností, jsou však samozřejmě láska k bohu Jahovi a láska k bližnímu. Konkrétně láska k bližnímu však mohla mít v původním rastafariánském smyslu určité hranice. Jamajka, stejně jako ostatní karibské země, měla „díky“ své historii v područí evropských kolonizátorů dlouhodobě zažitou patriarchální a třídní společnost – společnost, ve které trpí většina, neméně pak ženy. Tento vzorec chování se samozřejmě podepsal také na vývoji rastafariánství – blíže o této problematice však v samostatném okénku.
Pozice žen v rámci rastafariánského kontextu
V rámci rastafariánství je protěžováno patriarchální vidění světa – tradičně by se žena měla podřídit mužskému velení. Nicméně v původním rastafari hnutí nebyla genderová segregace důležitým prvkem – například náboženské rituály byly smíšené. Avšak ve 40. – 50. letech začaly radikální skupiny vyžadovat oddělené ceremonie. V extenzivním výkladu těchto radikálních rastafariánských učení byla žena vnímána (stejně jako v ortodoxních formách jiných hlavních světových náboženstvích) jako morálně slabá a náchylná k lákání Ďábla. Perličkou je pak například přístup k menstruujícím ženám – byly vnímány jako nečisté a jídlo jimi připravené nebylo vhodné ke konzumaci pro rastafariánské muže. Rastové pak pro legitimizaci tohoto chování využívali hodící se pasáže z Bible (stejně jako například dnešní
američtí homofobové, či konzervativci bojující proti potratům).
Z dalších znaků plynoucích z této genderové nerovnosti můžeme uvést například polygamii, nároky na nevyzývavé ženské oblékání či dokonce povinné pokrývky hlavy – rasta ženy přeci nemohou svou otevřenou sexualitou narušovat čisté uvažování rasta mužů. Různé formy antikoncepce a potraty jsou pro ortodoxní rastafariány také tabu. Často jsou tyto metody vnímány jako vynálezy k omezení porodnosti v rámci afrických komunit. Od 70. let však naštěstí můžeme i mezi vyznavačkami rastafariánského hnutí pozorovat snahy o změnu – protestní nošení odhalených dredů, či oblékání kalhot na veřejnosti jsou jen některými ze znaků rostoucího feministického tlaku. Ženy však nejsou jedinými utlačovanými skupinami v rámci rasta hnutí – homosexualita je v těchto konzervativních kruzích ještě dnes vnímána jako nepřirozená – opět v souladu s hodícími se pasážemi z Bible. Ač se tedy rastafariánské hnutí může nezúčastněnému pozorovateli jevit jako hnutí lásky a pochopení, trpělo a trpí stále podobnými nešvary, jaké můžeme vidět u ostatních institucionalizovaných světových náboženství. Doufejme tedy, že i rastafariánské hnutí bude v 21. století více nakloněno řešení otázky rovnoprávnosti.
