Za dávných časů, kdy lidstvo nemělo technologie pro vysvětlení tohoto jevu, se zrodily teorie typu mýtů a legend, které nás provázejí až do dnešních dnů. Podle těchto legend se vždy nějaké osvícené sluneční božstvo zrodí 24. / 25. prosince, aby krotilo temné síly a usnadňovalo lidem životní pachtění. Tedy paralelně jako Slunce, které začíná od 25. prosince získávat na severní polokouli na intenzitě.
Například legenda o Ježíši Kristovi musí být starší než 2 000 let, protože jeho příběh se téměř úplně shoduje s příběhy představitelů mnohem starších náboženství. Například egyptský bůh Hór se, podobně jako Ježíš, narodil 25. prosince panně Isis-Meri a otcem bylo velkobožstvo Osiris. Měl též 12 učedníků, konal zázraky a byl pokřtěn Anupem Křtitelem. Byl zabit, vzkříšen a vynesen na nebesa. Hór nebo Osiris byli nazýváni „KRST“.
Dále legenda o Krišnovi – narodil se panně a jeho otec byl tesař. Byl ukřižován, vstal z mrtvých a vstoupil do nebe. Jeho učedníci mu udělili jméno „Jezeus“, což znamená čistá podstata. Dost podobně to bylo i s Gautamou Buddhou nebo s perským slunečním bohem Mithrou. Tento vzor příběhu zdá se tedy být mezi lidmi velmi oblíbený a je možné, že je starý třeba 10 000 let nebo více.
Keltové
Podívejme se tedy, jak tato prastará legenda ovlivnila lidové tradice na našem území. Keltové slavili 24. prosince znovuzrození slunečního boha Belena a zapalovali tradiční oheň, který měl hořet 12 dnů a poté byl jeho popel rituálně zpracován – například přimíchán do krmiva hospodářských zvířat, do jarního osiva, uložen do amuletů nebo rozprášen po políčcích a zahradách. Věštila se budoucnost, například z rozkrojených jablek nebo ořechů, pekly se rituální koláče a domy se zdobily cesmínou, břečťanem a jmelím.
Slované
Slované zas věřili, že se během slunovratu znovuzrodí bůh Dažboh a svátkům kolem této události říkali Kračun od slova „kráčet“, protože dny začínají kráčet, prodlužovat se. Věřili, že když Dažbog zemře, nastane noc běsů, protože je svět na chvíli bez jeho vlády a z temnot se vynoří různá mytická stvoření, jako jsou vlkodlaci, divoženky a upíři. Tyto noci běsů trvaly 14 dní do tzv. příslunní, to jest do 6. ledna, kdy dnes slavíme Tři krále. Během těchto běsů musel, podobně jako u Keltů, hořet neutuchající oheň, jako zástup Dažboha, aby lid před zlými silami ochránil. Po příslunní by mělo být již citelné prodlužování dne a běsy měly končit.
Lidé se také za běsy převlékali, aby je zahnali, což se dochovalo takřka do dnešní doby. Ve skupinách obcházeli vesnici, zpívali, hráli různé scénky a přáli lidem štěstí a zdraví, za což dostávali dary. Dnes toto známe jako koledování.
Po příchodu křesťanství na naše území (v 9. století našeho letopočtu), se začaly staré pohanské zvyky překrývat novými křesťanskými. I když dnes slavíme narození Ježíše Krista a během celého roku pak svátky umučených křesťanů, i přesto v našich tradicích zůstává stále velký podíl ze starých slovanských zvyků.
Advent
Nedělí po svaté Kateřině, koncem listopadu, začíná advent. Příchod, latinsky „adventus“, vyjadřuje očekávání příchodu Spasitele. Celé toto období má člověk žít v odříkání, ztišení, rozjímání a očistě duše i těla. K tomu slouží čtyřtýdenní půst, který končí večer Štědrého dne. Lidé však toto ztišení se příliš nedodržovali a i přes přísné zákazy a tresty od církve dodržovali hluboce zakořeněné zvyky, kdy se například převlékali právě za různé transformace nočních běsů.
4. prosince – Svatá Barbora
Legenda praví, že Barbora žila ve 3. století našeho letopočtu v antické Nikomedeii (dnešní přístavní město Izmit v Turecku). Její otec byl bohatý obchodník a v rámci zaměstnání byl často pryč z domu. Barbora byla díky svému věnu a kráse dobrou partií, zajímalo se o ni mnoho mužů a otec se strachoval o její počestnost. V této pohanské rodině také působilo kryptokřesťanské služebnictvo, které navíc dostalo Barboru na svou stranu. V této době bylo křesťanství trestné a tvrdě potírané. Otec se vše dozvěděl a nechal raději Barboru zavřít do slonovinové věže. Ona ale ve věži tajně přijala křesťanského kněze a nechala se pokřtít. Když se vrátil otec a dozvěděl se to, uprchla. Když ji našli a odmítala se víry zříct, byla mučena a posléze i popravena. To se stalo prý roku 306 za vlády římského císaře Maximina Daia…
V Čechách pak v předvečer Barbořina svátku na některých místech stále chodí tzv. „Barborky“, čili dívky oblečené do bílého přepásaného roucha s vlasy rozpuštěnými a včesanými přes obličej a na hlavě s květinovým věnečkem nebo korunkou na znamení panenství a šlechtického původu. V jedné ruce nosily metlu a v druhé uzlíček s dary. Chodily po staveních a metlou šlehaly do okenních skel. Po tomto strašidelném úvodu vstoupily dovnitř a nabádaly děti k modlení.
Zlobivé děti dostaly metlou na zadek. Na některých místech chodil s Barborkami čert nebo koza (čili člověk převlečený za kozu). Barborky vinšovaly zdraví a úrodu pro rodinu a za to pak dostávaly od hospodyň koledu. Je to tedy pravděpodobně jeden z příkladů, jak se pohanský zvyk vyhánění běsů přetransformoval na církevní svátek, protože čert a koza nemají s legendou Barbory nic společného.
6. prosince – Svatý Mikuláš
Má se za to, že Mikuláš byl biskup z Malé Asie, který po smrti rodičů rozdal svůj majetek chudým a kvůli křesťanské víře byl za krutovlády římského císaře Diokleciána (284 – 305) vězněn. Zemřel prý přirozenou smrtí. V předvečer jeho svátku u nás chodí po staveních postava vysokého biskupa společně s čertem a andělem. Na některých místech však chodí společně s touto trojící více „pohanských“ maškar. Například „baba s dítětem“, přičemž dítě byla loutka potvorného vzezření, nechyběla ani koza. Na Litomyšlsku se prý mikulášských obchůzek zúčastňovaly celé průvody maškar jako o únorovém masopustu.
13. prosince – Svatá Lucie
„Svatá Lucie noci upije“ dávalo smysl ještě před tím, než se pro nepřesnosti přepracoval kalendář. Lucie se dříve slavila 24. prosince, ale po přijetí nového kalendáře v 16. století se její svátek posunul o 11 dní zpět. Lucie byla též antická mučednice a v předvečer jejího svátku obchůzkují dívky ve volném bílém oblečení a na obličeji malý bílý kornout podobný zobáku čápa. Tyto Lucie při obchůzkách, kromě tradičního nabádání dětí ke zbožnosti, řešily domácí práce. Někde pomohly uklidit světnici, ale tam, kde před nimi ze strachu utekli, udělaly naopak velký nepořádek.
Kromě těchto zmíněných chodívalo mnoho dalších tajemných postav, které z nedostatku místa nemůžeme příliš rozebírat. Chodil Ambrož, Ruprecht a Pok, perchta, klibna, kozlík a další. Zajímavé…
Štědrý den
Až do 16. století nosil dětem drobné dárky Mikuláš. Potom se proti tomuto zvyku ostře postavil německý náboženský reformátor Martin Luther, protože horlil proti uctívání svátku „papežence“ a odmítal jeho připomínání jakýmikoli dárky. Svým dětem začal dávat dárky na Štědrý den a vymyslel, že je přináší Jezulátko. Jeho příkladu se poté chytili další protestantští kněží a zvyk rozšířili. Na našem území do té doby obdarovával děti na Štědrý večer tajemný stařec Štědroň. Dárky to však nebyly nikterak okázalé. Děti dostaly například vyřezávanou hračku, pamlskový vrkoč nebo jinou drobnost. O Štědrém večeru bylo, kromě čarování a věštění, oblíbené hrát karty nebo vyrábět ozdobné výtvory z ořechových skořápek – například kolébky s miminem, kočárky a jiné hračky.
Závěr
Ať už se rozhodnete slavit svátky po křesťansku nebo po pohansku (nebo po křesťansko-pohansku), přeji vám, ať se u toho dobře bavíte a můžete pak z té krásné vzpomínky čerpat energii několik dalších měsíců.