Autor: Wookie Morrowindová z blogu Miluna-Venca.cz

Protože tradice byly/jsou o udržování rodinných a sousedských vztahů – v někdy kruté, ale převážně v neutrální realitě cyklických změn klimatu. Listopad byl považován za magický měsíc, díky sychravému pochmurnému počasí ideální pro setkávání s mrtvými a všelijaké kouzlení a věštění. Po vzoru předků tedy můžeme: zajít na hřbitov, nebo uspořádat rituální oslavu za zemřelé, upéct svatomartinský rohlík a na svatého Ondřeje si vyvěštit budoucnost.

Dušičky

Hned začátkem mlžného a chladného měsíce listopadu se od pradávna slavily oslavy zemřelých. Dušičky pravděpodobně vycházejí z keltského svátku Samhainu (čti po irsku saueň), což v překladu znamená konec léta. Jeho oslavy jsou doloženy kolem 1. století našeho letopočtu. Samhain je tzv. čtvrtící den, tedy den v půli mezi rovnodenností (20. – 24. září) a slunovratem (20. – 22. prosince). Jiným čtvrtícím dnem jsou Hromnice (keltský svátek Imbolc), dále filipojakubská noc (keltský Beltain) a žně 1. srpna (keltský Lughnasad).

Samhain symbolizoval přechod do temné části roku a smrt vegetace. Bylo nutné dokončit sklizeň a uskladnit všechny plody, protože potom už vše náleželo bohyni Cailleach. Porážela se také slabá a přebytečná zvířata, pro která by nebyl dostatek krmení, jejich maso se uskladnilo, nebo se uspořádaly hody. O Keltech se mnoho neví, ale je možné, že zvířata byla usmrcována rituálně, aby jejich smrt zároveň evokovala smrt slunečního boha. O Samhainu prý také získávaly moc nejrůznější nadpřirozené bytosti keltské mytologie, jako byli skřítci, víly a sídhové (duchové mohyl) a zjevovali se lidem. Vraceli se také zemřelí předkové, a proto se večer u domů zapalovaly ohně, nebo rozsvěcovaly svíčky, aby duchové snáze nalezli cestu ke svému domu a mohli se případně ohřát.

I když byl příchod předků vítán, lidé se báli, aby se u nich duchové neusídlili natrvalo. Proto po domě rozvěšovali cesmíny, nebo místnosti vykuřovali sporýšem. Po ukončení slavnosti zemřelých se pořádaly velké průvody s pochodněmi zpět k mohylám a hřbitovům, aby byli zemřelí vyprovozeni, ale zpátky domů se lidé vraceli potichu a potmě, aby je duchové nemohli sledovat.

Jak částečně víme, z východu přišli na naše území Slované a s Kelty (a dalšími etniky) se pravděpodobně přirozeně smísili. Slované také slavili svátek mrtvých, ať už původně nebo převzatě od Keltů. Říkali mu Den Návy (odvozeno od „náv“, což značí mrtvý) a oslavy probíhaly téměř stejně, jen jména bohů byla jiná a také teorie o tom, jak bohové zanikají a na jaře se zase rodí. Stejné bylo i rozdělení roku na čtyři hlavní momenty – dva slunovraty, dvě rovnodennosti – a dále čtvrtící dny, které jsou vždy mezi rovnodenností a slunovratem.

Po nástupu křesťanství byly pohanské zvyklosti potlačeny, mrtvým se již nesměla obětovat zvířata a pokrmy, ale sloužily se za ně mše. Základní myšlenka uctění duší zemřelých a prolínání života a smrti tedy zůstala zachována. Dnes slavíme 1. listopadu svátek Všech svatých a 2. listopadu Památku zesnulých. Svátek Všech svatých vychází z historické události, kdy byl roku 609 římský chrám Pantheon, věnovaný původně olympským bohům, přesvěcen pro Pannu Marii a svaté mučedníky. Památka zesnulých je pak svátek pro obyčejné odešlé smrtelníky.

O svátku zemřelých se odpradávna peklo obětní pečivo. Na některých místech se peče dodnes. Toto pečivo, zvané „kosti“, sloužilo zprvu jako dar zemřelému a později také jako almužna pro žebráky. Žebráci chodili o Dušičkách od domu k domu a za slib, že se pomodlí za duši zemřelého oné rodiny, dostali toto obřadní pečivo.

Kosti se připravovaly na mnoho způsobů. Bývaly z těsta koblihového, buchtového, chlebového, ale nejčastěji z levnějšího rohlíkového. Nejběžnějšími tvary byly vřetenovitě zkřížené kosti, podlouhlé, uprostřed promáčknuté, žemličky, věnečky spletené ze dvou pramenů a mnoho dalších. Recept naleznete ve výtečné knize Hody, půsty, masopusty od Kamily Skopové.

Svatý Martin (11. listopadu)

O svatém Martinu obvykle vypovídala čeleď službu u svého hospodáře a hledala si práci u nového, případně prodlužovala smlouvu na další rok. Obvykle pro stvrzení smlouvy nebo na rozloučení otevřel hospodář nové mladé víno. Odtud tedy dnešní oslavy svatomartinského vína.

Dále byly vypláceny odměny obecním pastýřům a slouhům, a to v měřicích obilí a též s nimi byly obnovovány smlouvy na další sezónu. Konala se také svatomartinská posvícení s tradiční husou. Na posvícení se vesnice skládaly tzv. sypáním, tj. sklizeným obilím, které se prodalo, a z utržených peněz se uspořádala oslava. Posvícení někde trvalo i několik dní. Pro toho, kdo si v této době hojně dopřával piva a radovánek, se ustálil výraz „Martínek“ a sloveso „martínkovat“. Případ výtržnické zmartínkované chasy, které zrovna skončila služba u hospodáře, je znám například z roku 1590, kdy tato skupina napadla jistou tvrz v Roztokách u Prahy a pak další dva hostince.

Tradičně se tedy posvícení konala na oslavu konce hospodářského roku, jako dík čeládce nebo na oslavu sklizeného lnu. Důvod se vždycky našel. Kromě martinské husy se podávaly pečené kachny, posvícenské koláče a tradiční martinský makový rohlík. Recept je též v knize Hody, půsty, masopusty.

Kateřinský bál (26. listopadu)

O svaté Kateřině se konala poslední podzimní posvícení. Na další oslavy a tancovačky si museli lidé počkat až do masopustu v dalším roce. Období adventu totiž vyžadovalo zklidnění, rozjímání a čtyřtýdenní půst.

Kateřinské bály byly v režii žen. Měly téměř po celý večer volenku, také bál organizovaly, připravily pohoštění a vyplácely muzikanty. Čím výše se při tanci vyskakovalo, tím vyšší měl být napřesrok len, takže oslavy to byly opravdu bujaré. Po svaté Kateřině se už žádné oslavy nesměly konat, čímž se také ulevilo vrchnosti a mravokárné církvi. Vrchnosti se totiž nelíbilo, že lidé slaví jedno posvícení za druhým a zapomínají při tom na práci. Například Josef II. vydal nařízení o jednom povoleném posvícení, a to císařském. Lidé si z toho však moc nedělali, toto posvícení poslušně slavili, ale s ním i ta další.

Svatý Ondřej (30. listopadu)

Den svatého Ondřeje byl považován za jeden ze čtyř nejčarovnějších dnů v roce. Vedle Velkého pátku, svatojánské noci a Štědrého dne, byla svatoondřejská noc ta čarodějně nejmocnější. Původ této skutečnosti je však nejasný, protože příběh mučedníka Ondřeje nemá s čarováním a věštěním, pokud víme, nic společného. Proto je nasnadě, že zvyk pochází ještě z pohanských dob, kdy lidé věřili, že v tento den vystupují z hlubin země démoni, aby otevřeli bránu kruté vládě zimy a mrazu a lidé se právě proti těmto zlým silám pojišťovali různými kouzly. Na Podluží se například dochovala osobitá prevence požárů. Z ranní rosy vytvořený kvásek a z něj na slunci upečené koláče se umístily do čtyř rohů střechy stavení a oheň se měl domu po celý rok vyhýbat obloukem. Dále se věštilo. Většinou se svobodné dívky snažily vyvěštit něco o budoucím manželovi. Například o půlnoci se měl zjevovat budoucí manžel na hladině vody ve studni, v rybníce nebo i ve světnici v putýnce (oválné dřevěné nádobě s uchem). Podle jiné pověry se stačilo pozorně zadívat do zrcadla nebo do tmy komína. Dále se třáslo bezem a odříkávalo se zaříkadlo „Třesu, třesu bez…kde je můj milý dnes, ať se ozve pes.“

V Čechách bylo také oblíbené jedno celkem drastické čarování. Chytila se žába, namazala medem a zahrabala se do lesního mraveniště. Z kostiček, později vyhrabaných, se čarovalo. Rozemleté kůstky ve tvaru háčku sloužily k přípravě nápojů lásky, zatímco kůstky ve tvaru lopatky, rozemleté a zapečené v koláči, se podávaly nechtěným nápadníkům. Čelist ropuchy chránila před uřknutím neboli před obávanou kletbou „zlých očí“. Čelist se zašívala do hedvábného pytlíčku a nosila se jako tajný amulet na srdci.

Závěr

Na slíbené přástky už nezbylo místo (slib v minulém čísle). Přástky začínaly obvykle po svatém Martinu a trvaly zpravidla až do poloviny března. Napíšeme o nich tedy v lednu, kdy mnoho tradic známo není, a slavné přástky budou mít větší prostor.

Hezky a tradičně si tedy užijte listopad, uspořádejte řádnou oslavu zemřelým ☺ a těšte se na příští číslo, kde se budeme věnovat jak jinak než tradicím kolem adventu a vánoc.