I když vidíme starého člověka, jak jen stěží a s bolestí ve své tváři, jde po ulici, či vystupuje dva tři schodky do autobusu, sami tu jeho bolest necítíme. A zrovna tak necítíme, jaké to je, když se díky nemocem stáří krátí dech a člověk lapá po každém doušku vzduchu. Protože již po ujití pár desítek metrů je toho vzduchu kolem něj tak zoufale málo, že má dojem, že se jeho plíce touhou po troše kyslíku snad roztrhnou.
Přichází problémy s pamětí, což zvenčí může vypadat komicky, ale pro toho postiženého je to katastrofa. Jeho klouby již nejsou dobře promazaná ložiska. Spíše to vypadá, že do nich někdo stále sype písek. A bolí, i když se člověk nepohybuje. Večer uléhá do postele unavený a ráno vstává nevyspalý. Hluboký a posilující spánek je pro něj pohádkou z říše snů. Opouští ho síla. Ohnout se pro něco také může znamenat, že se již sám nenarovná.
Metabolismus starého člověka již nepracuje tak, jak to bylo za mlada. Otékají mu nohy. Má problém se zažíváním i s vyměšováním. Bolest se stává jeho soustavným souputníkem. Špatně vidí a špatně slyší. Mladí lidé si s ním nemají o čem povídat a lidé středního věku nemají čas. Hlavně se jim ale nechce vše několikrát opakovat a neustále něco vysvětlovat. A tak ke všem těm bolestem přibývá stále víc a víc samota a s ní smutek. V jeho tak zle týrané mysli se zabydluje ta krutá dáma Deprese. Potřebuje stále víc a víc péče. Jenže ani jeho vlastní rodina na to nemá čas. Následuje penzion pro staré a přestárlé. Ti Mladí a ti Střední sami sobě namlouvají, že tam ten Starý má tu správnou péči, a že oni vlastně pro něj udělali to nejlepší, co jen mohli. A Starý na to nakonec kývne. Ne proto, že by si to také myslel. Naopak. Cítí se být odkopnutý těmi nejbližšími, které ještě má. Těmi, kterým on zasvětil celý svůj aktivní život. Těmi, pro které pracoval a kterým pomáhal, co jen mohl. Ale nakonec na to kývne. Nechce být na obtíž.
Jeho blízcí za ním občas přijedou. Sluší se to. Vychrlí ze sebe, co vše se za poslední měsíc stalo, vynachválí pension (domov důchodců, starobinec) do kterého jej „umístili“. A nezapomenou vynachválit sami sebe, jak byli prozíraví a šikovní, že toto se jim povedlo. Pak zase odjedou. Někteří si k tomu nezapomenou vzít jeho důchod. Proč taky ne. Vždyť Starý již nic nepotřebuje. Vše mu přece tak krásně zařídili. Má kde spát, dostává najíst, je tam doktor, utřou mu zadek, když to zase neudrží, tak na co by mu ten důchod byl.
A tak s lékařem si starý člověk povídá častěji, než se svými přáteli a svými vlastními dětmi a vnoučaty. Vypláče se u něj ze svých problémů a dostane léky. Léky, které s jeho problémy neudělají prakticky nic, ale které naprosto spolehlivě vyvolají problémy další. A tak následují další a další návštěvy lékaře, a on dostává další a další léky. Léky, které mají odstranit neblahé účinky léků předchozích. A vše je jako na kolotoči, do kterého byl starý člověk nějakým nedopatřením a naprosto nepozorovatelně posazen, ale ze kterého již vystoupit nejde. Stala se z toho naprosto šílená rutina.
Člověk, který celý život pracoval, který celý život řádně platil své zdravotní a důchodové pojištění, a který se tak domníval, že tím má zajištěno slušné prožití i svého konce života, náhle zjišťuje, že to nestačilo. Že si vlastně jen zajistil pravidelnou dodávku jeho tělo devastujících léků, ze kterých jako jediní mají prospěch jejich výrobci a ti, kteří tento nelidský systém udržují v běhu, protože ti výrobci dokáží být tak vděční. Tu finančně podpoří pracovníky Státního úřadu pro kontrolu léčiv, tu zase odešlou pěkně kulatou částku na podporu předvolební kampaně politických šmejdů. A dobře promazaný stroj bezchybně šlape dál a zdá se, že z toho kolotoče skutečně vyskočit nejde. Skutečně nejde?
Letos jsme si s manželkou zaplatili týdenní pobyt v Lázních Hodonín. A protože všude, kam přijdu, ryji do toho nelidského sociálně zdravotního systému tohoto státu, domluvil jsem si s tamní kulturní pracovnicí přednášku o léčebném konopí. O tom, jak jej užívá naše dcera Martina, jak ho užívám já, a jak ho užívají i jiní lidé, které znám, nebo o kterých mi bylo vyprávěno takovými lidmi, jako je třeba pan doktor Hanuš. A přesto, že jsem se na tu přednášku připravil, tak jsem příliš nevěřil tomu, že na ni přijde víc jak deset lidí. Byl totiž krásný den. A chodit v lázních na přednášky – vždyť je to protimluv. Přišlo jich více jak čtyřicet. A paní kulturní referentka mi pak řekla, že tam tak velkou účast ještě nikdy na žádné přednášce neměli.
Povyprávěl jsem jim co o konopí a jeho účincích vím, a oni pak za mnou chodili nejen se svými bolestmi, ale také se svými zkušenostmi s konopím. A tak jsem se dověděl o paní, která měla velké problémy s neustále otékajícími nohami, na což jí žádné léky nepomáhaly. Na radu svého synovce zkusila konopí a opět dělá turistické túry. Jiná mi vyprávěla, jak doma s úspěchem podávají konopí dědečkovi stiženému Parkinsonem. Slyšel jsem ale i smutné příběhy. Paní z Prahy vyprávěla o tom, jak jí byla před pár lety diagnostikována roztroušená skleróza. Popisovala, jaké problémy má s léky, které jí předepisuje její odborný lékař. Bolesti a křeče mírní jen velmi nedostatečně, a naopak u ní vyvolaly problémy další, které dříve neměla. O konopí slyšela již dříve, ale obstarat si ho nedokáže. Žádnou zahrádku ani chatu někde na venkově nemá, a tak obrovské peníze, jaké po ní chtějí privátní dealeři na Václaváku či státní dealeři v lékárnách ona prostě dohromady nedá. Byla nešťastná a skoro plakala. Nemohla pochopit, proč je bylina, která by jí mohla pomoci, zařazena jako vybrané léčivo jen pro zvláště bohaté.
A tak jsem jí i všem ostatním musel vysvětlovat, že zdravotně sociální systém České republiky není nastaven na to, aby nemocným a starým lidem pomáhal, ale pouze a jen na to, aby i z těch nejbezmocnějších ještě vytahal poslední zbytky jejich peněz.
Ty rozhovory byly velmi zajímavé a poučné. Byly ale také dost smutné. Mnozí z těch lidí by konopí chtěli vyzkoušet, protože si velmi dobře uvědomují, že polykat každé ráno hrsti tablet asi dobré není. Jenže vypěstovat si ho na svém dvorku, z toho mají strach.
Já velmi přesně vím, o čem ti lidé hovoří. Je mi jedenasedmdesát let a všechny ty zdravotní špatnosti, které na seniory postupně útočí, si před pár lety hledaly cestu i ke mně. Záněty Achillových šlach, které nešlo ničím potlačit. Těžké migrény, kvůli kterým jsem až čtyřikrát do měsíce na hodinu i více prakticky oslepl. Na to spousty analgetik, které mi přivodily pěknou sbírku žaludečních vředů. Revmatické bolesti v ramenou a dalších kloubech. Tzv. putující zánět, který vždy jednou za dva či tři roky vyřadil některou část mého těla z provozu. Devastované kloubní vystýlky kolenních kloubů způsobující, že ze schodů jsem se dokázal dostat jen tak, že jsem se opatrně spouštěl po zábradlí.
Smutek a občasné deprese ze stavu, v jakém se nachází Martina. A z toho všeho totální nespavost.
A asi bych si vzpomněl i na další problémy, které si do mého těla pomalu, ale jistě, prokopávaly svou cestičku. Dcera do mne hučela, ať vyzkouším konopí. Že když pomáhá jí, tak proč by nemohlo, aspoň trošku, pomoci i mně. Dlouho jsem odolával. Jako každý správný pitomec jsem víc věřil oficiální propagandě našich politiků, a žvanění některých lékařů, kteří sice o konopí nevěděli ani to, že se jedná o zelenou rostlinu, přesto o něm naprosto zasvěceně hovořili jako o vstupní bráně k tvrdým drogám a o totální devastaci organizmu každého jejího uživatele.
Jenže když se člověk dostane se svými zdravotními problémy až tak daleko, že jeho život je již více přítěží než radostí, je ochoten odzkoušet cokoliv. Takže dcera u mne zvítězila nad státní propagandou, a já to konopí pomalu, a s drobnými přešlapy, zkoušet začal. Dnes jsem ve fázi, kdy si každý třetí den vytlačím na piškot kapičku konopného extraktu, a jednou za týden až za dva si večer před spaním dám jointa.
Tahat vodu z kolen již nechodím a chrupavky v kolenou se mi patrně obnovují, protože najednou o nich nevím. Zánětem zbytnělé, ztvrdlé a krutě bolavé Achilovky se stáhly do svého původního rozměru a přestaly o sobě dávat vědět. Spotřeba analgetik se sice nedostala na nulovou hodnotu, ale klesla na jednu desetinu dřívějšího množství. Spím jako dudek a moje mysl se dokáže i na velmi nepříjemné a bolestivé věci dívat s odstupem racionality.
Někdo mi samozřejmě může říci, že to, co pomohlo mně, by vůbec těm ostatním pomoci nemuselo. Ano. Je to pravda. Podle statistik úspěšnosti léčby konopím, které byly prováděny v Izraeli, Spojených Státech Amerických a v Kanadě, skutečně konopí nepomůže každému. Jsou mezi námi asi dvě procenta lidí, kterým buď konopí nezabere vůbec, nebo u nich dokonce vyvolá nepříjemný stav. Ze stovky nemocných a starých lidí tedy konopí se svými léčivými účinky u dvou neuspěje. Je toto důvod pro jeho zákaz? To asi ne. To bychom totiž nesměli užívat naprosto žádný syntetický lék. Protože i ten hloupý Acylpyrin dokáže zabít. Konopí ne.
Každá dobrá i špatná situace má svoji příčinu. Jsme šťastní, když žijeme s milujícím partnerem, o kterého se můžeme kdykoliv opřít, a jsme nešťastní, když nás náhle opustí. Jsme šťastní, když naše dítě je zdravé, a trápíme se, když onemocní nějakou závažnou chorobou.
I situace s léčebným konopím v našem státě má svou příčinu. Je to rostlina a jako taková není patentovatelná. A tak z ní nemohou mít „užitek“ ani naši politici, ani farmaceutické firmy a ani státní úředníci Státního úřadu pro kontrolu léčiv či Veřejné zdravotní pojišťovny. V právním státě bychom se mohli obrátit na soud a žádat nápravu. Jenže to bychom museli žít v Německu a ne v Česku.
V Německu se před dvěma lety obrátili na soud pacienti, kterým stejně jako mé dceři, klasické léky na jejich zdravotní problémy nepomáhaly, zato jim pomáhalo konopí. Jenže kupovat ho z lékárny, na to ani oni peníze neměli. A soud rozhodl tak, jak by soud asi vždy rozhodovat měl. Nedíval se na požadavky politiků, ale díval se na potřeby nemocných lidí. A tak dnes, pokud jste Němec a máte příslušný recept, tak to konopí v potřebné dávce dostanete v lékárně zdarma.
Když jsem se já před pár lety obrátil o radu na soudkyni Krajského soudu v Českých Budějovicích, jak mám v této věci sestavit žalobu na tento stát, řekla mi, že pokud takový případ dostane kterýkoliv soudce v tomto státě na stůl, nejen že nebude soudit tento stát pro porušování lidských práv mojí dcery, ale naopak bude soudit mne. Proč? Důležité jsou zákony, které si politici tohoto státu vymysleli a přijali. A to, jestli jsou lidské či nelidské, na tom naprosto nezáleží. Protože lidská práva, to je jen takový přihlouplý pojem.
Můžeme tento stav nějak změnit? Ano, můžeme. Blíží se volby a strach politiků úměrně ke zkracování času do těchto voleb roste. Je to strach ze ztráty moci a ztráty plných koryt. Opět je uslyšíme vykřikovat, jak jejich jedinou touhou je vybudování skutečně ekonomicky úspěšného a sociálně spravedlivého státu. Prosím, vzpomeňte si pak, že my všichni se od svého narození pomalu ale jistě blížíme do věku, kdy nemoci a problémy stáří budou chtít devastovat i náš organismus. A zamysleme se pak nad tím, jestli to naše závěrečné období života na tomto světě chceme skončit jako prostředek výdělku farmaceutických firem a na ně navázaných politických šmejdů, anebo jako lidé, kteří se i z těch svých posledních roků dokáží radovat.
A přestaňme brát konopí jako nějakou drogu. To není droga v tom smyslu, jaký jí určili různí prodejní politici. Konopí je lék. Je to lék, který 98 % lidské populace pomáhá bez toho, aby zároveň vyvolával nějaké vedlejší škodlivé symptomy. Nenechte si ho sebrat. A ptejte se politiků, proč pacienti a staří lidé v Německu mají právo tuto bylinu, tento lék, dostat zdarma, a u nás se za něj musí platit naprosto krvavé peníze. A ptejte se jich, co chtějí udělat pro to, aby tato bylina byla po jejich zvolení skutečně dostupná i těm nejchudším z chudých a těm nejbezmocnějším z bezmocných i v Česku. Já se ptát budu.
