A Ekologie je vědecký obor, který studuje vzájemné interakce mezi těmito systémy. Co se týče nás lidí, nemusíme mít vystudované přírodní obory, abychom si uvědomili, že všechna naše činnost má nějaký dopad na naše okolí a je po nás zanechávána stopa.

Pokusme se tedy o to, aby tato stopa byla co nejvíce pozitivní a přínosná pro nás nyní a pro naše děti v budoucnu. A komunitní zahrádkaření (Comunity Gardening) je bezesporu jedna z těch fajn lidských činností, která přináší spousty legrace a prospěchu. V tomto a následujícím vydání Roots se dočtete o tom, jak jedna taková zahrádka funguje v Irsku.

Přestože jinde v Evropské unii, například ve Francii, Anglii nebo právě v Irsku jde o naprosto běžnou věc, tato aktivita je v České republice stále mladá. Jedná se zatím jen o trend, který, doufejme, by se mohl stát masovým a zakořenit i u nás. Koneckonců pokud vezmeme v úvahu naší zálibu v chataření a zahrádkaření, jako Češi k tomu máme výborné předpoklady. Nicméně všichni nemáme takové štěstí a nevlastníme, anebo i (z jakéhokoliv důvodu) nechceme vlastnit chatu či zahrádku, a přesto si toužíme něco vypěstovat, tak se zcela logicky komunitní zahrádkaření nabízí jako parádní alternativa. Možná už můžete nabýt pocitu, že o tomto bylo napsáno již dost. Ale ne, nebylo. Je super číst pořád dokola a dokola, že tohle je jedna z možností jak lépe poznat tu super holku z druhého patra, kterou neustále míjíte u schránek na chodbě, když se společně hrabete v hlíně a pak zajdete na sklenku. Nebo pan Svoboda odnaproti není zas takový kretén, ale je to docela fajn chlapík, který je jen trochu nasranej na život, protože se s ním moc nepáral. Stanete se tak součástí něčeho – komunity – a ještě k tomu získáte příležitost se ledasco naučit. A věřte, že „být součástí něčeho“, získat uznání a najít nová přátelství je super věc. A jako (ne)chtěný bonus? Sladké jahody nebo cherry rajčátka, která opravdu chutnají jako, no… jahody nebo cherry rajčátka.

Zahrada v srdci Dublinu

Flanagan’s Fields (celým jménem Flanagan’s Fields Community Gardens), jak se tato zahrada jmenuje, se nachází v srdci Dublinu, přesněji v Reuben Street, v městské části Rialto. Vybral jsem si toto místo hlavně proto, že se jedná o nejmladší přírůstek do dublinské rodiny a také proto, že se na jeho pozemku nachází jedna rarita. Zahrada byla oficiálně otevřena 20. září 2014 za asistence primátora města pana Christy Burkea a pojmenována po rodilém dubliňanovi Michaelu Flanaganovi, který zde žil v letech 1833 až 1931. Tento pán se pravděpodobně stal nejúspěšnějším dublinským zelinářem. Byl také členem městské rady a později i smírčím soudcem. Flanagan byl považován za úspěšného byznysmena a respektovaného zaměstnavatele. Během jeho dlouhého života se mu podařilo vybudovat velmi výkonnou a prosperující živnost, která ve svém nejlepším období zabírala kolem 500 akrů půdy a rozpínala se v jihovýchodní části Dublinu od městské části Tallaght až právě k Rialto. Jak se mi podařilo zjistit z neoficiálních zdrojů, Flanagan tyto pozemky pouze vlastnil a pronajímal je farmářům, od kterých pak vykupoval jejich sklizeň, kterou prodával na trzích. No nezní to jako super byznys? Tato pole jsou dávno pryč a na většině pozemků se nyní rozpínají zástavby moderních domů. Jeho odkaz a jméno žijí však dále s dublinskou tradicí.

Na parcele, kde se zahrada nachází, původně stály činžovní domy, které byly součástí velkého komplexu tzv. Fatima Mansions. Ty byly postaveny v letech 1949 – 1951. Avšak v letech 2004 – 2006 byl tento komplex stržen a zahájila se přestavba celé čtvrti, kde postupně vyrostly nové apartmány. Jednalo se o obrovský projekt revitalizace zpustlé čtvrti za účasti veřejného i soukromého sektoru, kde se postupně až do léta 2008 proinvestovalo kolem dvou set miliónu Eur. Jenže příchod finanční krize na podzim toho samého roku, kdy mimo jiné celé Irsko upadlo do hluboké recese, měl za následek, že se jaksi na tuto část již nedostalo. Všechny investice byly zastaveny, stavba nebyla ani zahájena a pozemek upadl v zapomnění. Od té doby ležel ladem až do jara roku 2011.

Toho jara občanské sdružení Back of the Pipes Residents‘ Association nalezlo možný potenciál v této nevyužité ploše, oslovili radnici města – Dublin City Council (DCC) – a ještě v tom samém roce členové sdružení a dobrovolníci ze sousedství započali proces obnovy. Tak jak už to u podobných projektů bývá. Jen těžko se dovedou vyhnout porodním bolestem. A dalo by se říct, že to o Flanagan’s Fields platilo dvojnásob. Práce na zpustlém stavebním pozemku, který byl prakticky celý pokryt sutí po stržených domech, si vzala svůj čas a protáhla se na dlouhé dva roky do jara 2013. Během této doby se pracovalo prakticky pouze na terénních úpravách. Většina sutě a stavebního odpadu byla odvezena na skládky. Zbylá část (beton, cihly aj.) se zrecyklovala a použila například jako drenážní podklad či dlažba pro chodníky. Na pracích se dobrovolně a pravidelně účastnilo (a stále účastní) dohromady asi kolem dvacítky lidí ze sousedství a ze zmíněného sdružení.

„Já osobně jsem musel převézt minimálně přes tisíc koleček suti a bordelu“ vypráví s úsměvem na tváři Dougal Hazel, učitel šermu, který, když jsem se zeptal, jestli je to on, kdo to tu má na povel, velmi skromně odpověděl, že to bude asi on. „Jen obstarat hlínu byl téměř nadlidský úkol,“ dodal poté, když si postěžoval, že při ceně kolem €70 za kubík kvalitní zeminy jí stále nemají dostatek. Čili až na sklonku jara 2013 bylo možné poprvé zasít do prvních záhonů. Začali se zde pěstovat jednodušší plodiny, jako jsou brambory, různé bylinky, jahody, cibule a listová zelenina. Dalo by se říct, že zahrada byla v neoficiálním provozu, kdy se stále čekalo na udělení licence, až do onoho 20. Září 2014. Právě úzká spolupráce s radnicí se později ukázala jako klíčová, kdy již zdárně fungující projekt získal další rozměr poté, co se právě radnice města rozhodla poskytnout více plochy, než bylo původně zamýšleno. Z veřejných prostředků uvolnila částku deset tisíc Eur, z níž zaplatila posun a stavbu nového oplocení a postavila velkoobjemové květináče. Zvětšení plochy byl impulsem k realizaci něčeho, co je v rámci komunitních zahrad v Dublinu naprosto jedinečné – stavbě geodesického dómu (Geodesic Dome či Grow Dome – pěstitelský dóm).

Konstrukce dómu je obecně nejpevnější, a co se týče stavebních nákladů i nejlevnější struktura, která byla kdy vyvinuta. Ta využívá velmi sofistikovaného systému, který se nazývá Tensegrity. Výraz pochází ze dvou anglických slov tension (pnutí, tenze) a integrity (pevnost). Z fyzikálního hlediska se jedná o princip souvislého pnutí a nesouvislé komprese příček, jež umožňuje rovnoměrně rozložit vlastní váhu a vytvořit tak velice pevný skelet. Ten může být složen z trojúhelníků nebo z pravidelných šestiúhelníků. Tento způsob byl poprvé použit v roce 1929 Waltherem Bauersfeldem, hlavním inženýrem ve společnosti Carl Zeiss vyrábějící optickou techniku. Bauersfeld tehdy potřeboval zakrýt planetární projektor umístěný na střeše továrny v německé Jeně. V letech 1948 a 1949 architekt a designér Richard Buckminster Fuller a umělecký sochař a fotograf Kenneth Snelson převzali původní Bauersfeldovu konstrukci, rozpracovali ji a za pomocí experimentů Fuller vytvořil vlastní matematické modely, čímž ji zpopularizoval. A právě Fuller zavedl termín Tensegrity. Uvážíme-li, že kruh (koule) je jeden z nejpřirozenějších tvarů v našem třídimenzionálním světě, který nabízí i nejefektivnější využití plochy (vše je od středu stejně daleko), je sférický tvar vlastně naprosto ideální pro stavbu skleníků. Alespoň tedy skleníků pro nekomerční využití, kde jich není potřeba umístit desítky či stovky vedle sebe. Zamýšlíte-li tedy vyměnit váš nudný pařník za něco trochu zábavnějšího a originálního, postavte si vlastní dóm.

Za nápadem postavit pěstitelský dóm stojí pánové Jamie Roche, Niall O’Brien, Eoin O’Neil a Ivan Rynn (celé povídání jsem absolvoval pouze s Niallem). Tito čtyři se dozvěděli o vznikající zahradě a oslovili výše zmíněné občanské sdružení, zda by měli o něco takového zájem. Přesněji řečeno Jamie je Dougalův soused a jednoho dne se u pinty Guinesse Jamie zeptal, jestli tam můžou postavit pěstitelský dóm. Jednotlivé díly – trojúhelníkové rámy – byly předem vyrobeny v truhlářské dílně. Ty se pak jeden po druhém smontovali na místě. Samotná hrubá stavba byla hotova během jednoho víkendu. Jako základy použili staré palety, které byly rozmístěny přes vyhloubený výkop, do nějž se předtím umístili plastové tanky na vodu o celkovém objemu 4.800 litrů. Dóm je designován pro zadržení srážkové vody, která je zachycena na jeho povrchu, svedena do okapu, jenž bude umístěn při zemi kolem něj a jímána do podzemních tanků. Odtud lze vodu ručně přečerpávat nahoru do pěstebních van, přípravných nádob a do nainstalovaného kohoutku pro běžné použití. A věřte, že jak v Irsku dokáže zapršet, tak o vodu nouze rozhodně nebude.

Tvůrci stavbu financovali z vlastních prostředků a zbytek byl a je hrazen výhradně z grantů, dotací a darů. Niall, původně novinář, se tomuto projektu snaží věnovat na plný úvazek. Jeho den se skládá z prací na zahradě a na dómu a ze shánění peněz (nejen pro dóm samotný ale i pro celou zahradu), což vyžaduje prakticky neustálé setkávání a jednání se zástupci radnice nebo různých finančních institucí či firem. Nejmladším darem je hotovost od KBC (jedna z irských bank) v řádu několika tisíc Eur, která se v průběhu září 2015 použije na nákup sběrných okapů kolem dómu, solárních panelů pro nezávislý zdroj elektrické energie a další techniky, jako je mechanické otvírání ventilačních oken, elektronické měření vlhkosti a teploty vzduchu a elektrická vodní pumpa (ta nahradí stávající ruční). Všechna tato zařízení budou profesionálně nainstalována odbornými firmami bez poplatku jako dar. Ve vývoji je i softwarová aplikace, do jejíhož konceptu jsem měl možnost nahlédnout. Ta bude mít širokou škálu on-line funkcí a to jak monitorovací tak regulační.

Projekt dómu je momentálně prvním experimentem svého druhu v Irsku a cílem je tento prototyp uvést do plného provozu a demonstrovat jeho funkčnost. Niall přiznal, že spoustu věcí dělají metodou pokus-omyl, přičemž ale nadšeně doplnil, že paradoxně jde o naprosto nejlepší způsob. „Pokud, nebo lépe řečeno, až vše dotáhneme do zdárného konce a dóm pojede úspěšně v ostrém provozu aspoň po jeden rok, získáme tak veledůležitá data a budeme moci začít uvažovat o stavbě dalších, které již budou mít možnost komerčního využití. Musíš pochopit, že tohle, co tu momentálně vyvádíme, je tak trochu pokusnou laboratoří,“ dodal.

V příštím vydání Roots se ještě jednou do Dublinu vrátíme a budete mít možnost dočíst se o pěstebních metodách, které se v dómu použijí a jak si zahrada jako celek vede v irském (respektive evropském) byrokratickém okleštění. Dále se dozvíte o sociálně-lokálním významu Flanagan’s Fields, jenž je veledůležitým a úspěšným katalyzátorem pro různá setkání a události.