Psychedelika a ekologie

Koncentrace lidí ve městech – odcizení se přírodě?

Města existují v rámci naší společnosti již tisíce let, avšak až v posledních stoletích se dá hovořit prakticky celosvětově o masivním vylidňování venkova. To s sebou přináší nejen problémy přímé – například odchod mladých lidí kvůli nedostatku pracovních příležitostí v regionu, odchod dalších společností kvůli nedostatečně kvalifikovanému obyvatelstvu, a s tím další snižování pracovních příležitostí, což je nevyhnutelný nešťastný cyklus končící vymíráním lokálních komunit.

Velký poměr lidí žijících ve městech však společnost negativně ovlivňuje i jinak: lidé, kteří celý svůj život nebyli ve spojení s volnou přírodou (nevyrůstali s rukama v bahně nebo nebyli nuceni pomáhat rodičům s těmi „otravnými“ pracemi na zahradě), nemají možnost vybudovat si k ní vztah. Nevidí se jako součást něčeho většího, co má svoje vlastní pravidla a podmínky existence. Hypotézy vědců z Uppsalské univerzity ve Švédsku navíc naznačují, že toto chybějící navázání na naše životní prostředí může z velké části také za fakt, že ve velkých městech se lidé častěji potýkají s depresemi, úzkostmi a dalšími psychickými neduhy. Dalším velice důležitým důsledkem tohoto odcizení velké části planety je právě zoufalý nezájem většiny podílet se na řešení enviromentálních problémů, jež jsou jimi často zesměšňovány nebo přímo ignorovány. Tito lidé totiž, jak už bylo řečeno, bohužel nevidí svoji existenci provázanou se zachováváním životních podmínek na této planetě.

Jelikož se však nedá předpokládat, že by zájem o život ve městě měl nějak dramatičtěji klesat, je nutné zabývat se řešením nastalého problému. Jako jedno z východisek se nabízí větší snaha o zakomponování přírodních elementů, jako jsou například střešní zahrady, či komunitní městské ovocné a zelinářské zahrady. Důležitým aspektem tohoto přístupu je možnost s přírodou interagovat, ne ji jen vidět po cestě do sklobetonové kostky či směrem k další sklobetonové kostce. Pomocí inteligentního designu měst je tedy možno zlepšit nejen psychické zdraví jejich obyvatel, ale také jejich vztah k přírodě a v důsledku tedy „zdraví“ celé Země. Inovace v koncepci stávajícího urbanistického prostření ale samozřejmě není jediným řešením, které je možno využít k enviromentalizaci městského obyvatelstva. V dalších částech článku se tedy budu snažit představit potenciální přínos psychedelických zážitků v tomto kontextu.

Ecodelia: Vstříc transpersonální ekopsychologii skrze psychedelika

David Luke je přednášejícím psychologie na Greenwichské univerzitě. Jeho výzkum se soustředí na transpersonální zkušenosti, výjimečné fenomény v rámci lidského života a změněné stavy vědomí. Na tato témata publikoval více než 100 vědeckých prací, včetně pěti knih (např. „Neurotransmissions: Essays on Psychedelics“ a „Talking with the Spirits: Ethnographies from Between the Worlds“). Ve svém výzkumu se snaží skloubit studium technik pozměňování vědomí jak z pohledu vědy, tak samotných šamanů.

V rámci průniku psychologie a ekologie můžeme nalézt dva důležité obory: ekopsychologii a enviromentální psychologii. Enviromentální psychologie se zabývá převážně interakcí jedince s jeho bezprostředním okolím. Ekopsychologie na druhé straně zkoumá psychologické, spirituální a terapeutické aspekty vztahu mezi člověkem a přírodou a zaměřuje se na otázky životního prostředí a na odpovědnost za ochranu přírody. Prvním důležitým autorem na poli ekopsychologie byl v devadesátých letech Theodore Roszak, který napsal „The Voice of the Earth“ a „Ecopsychology“. V těchto knihách autor hovoří o odcizení moderního člověka od přírody skrze urbanizaci, což s sebou přináší mimo jiné, jak jsem již uvedla, různé psychologické problémy (např. 30 % Londýňanů trpí podle statistik depresí). Hlavním cílem ekopsychologie je vybudovat rozumnou společnost s udržitelnou kulturou skrze metody, mezi něž se řadí například psychoterapie v přírodě, budování mezidruhových vztahů ale i šamanská sezení.

Šamanství se také nachází uvnitř pomyslného průniku mezi psychologií a ekologií – jde o oblast lidské činnosti založené na interakci s přírodou. Šamanství je celosvětový fenomén vyskytující se ve společenstvích původních obyvatel a je založený na pozměněných stavech vědomí, které jsou využívány z velké části k usnadnění hluboké interakce s přírodními elementy (rostlinami, zvířaty apod.), ale také k psychologické diagnóze či léčení. Šaman v komunikaci s přírodou vystupuje jako jakýsi prostředník. Na příkladu Huicholů popisuje vztah původních obyvatel s přírodou sociolog David Lawlor: „Z ekologického hlediska dosahují Huicholové během hledání kaktusu peyotl vybudování spirituálního vztahu se svým prostředím. Jejich fyzické okolí se stává posvátným – jeskyně, prameny, hory, řeky, kaktusové háje. „Rostliny“ a „zvířata“ se stanou pouhými nálepkami – uměle vytvořenými kategoriemi existujícími pouze v lidském myšlenkovém procesu. Dosahují skrze tento proces k poznání, že člověk je příroda.“

Ekopsychologie je však v kontextu psychedelických zkušeností velice mladým vědním oborem, a tak máme k dispozici málo dat. Studie Maffat a kol. z roku 2008 reportovala průzkum mezi 45 dospívajícími uživateli konopí, u kterých bylo pozorováno zvýšené propojení s přírodou, zvláště po užití konopí venku. Ve studii Lerner a Lyvers z roku 2006, kde byli porovnávání uživatelé psychedelik (88) a lidé, kteří psychedelika neužívali (95), bylo zjištěno, že uživatelé psychedelik vykazují výrazně větší znepokojení nad enviromentálními problémy. Otázky, jež je potřeba si začít klást jsou mimo jiné: Jak propojeni s přírodou se lidé cítí po požití psychedelik? Mění psychedelika interakce člověka s přírodou? Které látky mění vztah k přírodě nejvíce? Mají tyto změny v přístupu za následek i změny chování?

David Luke tedy sám vytvořil dotazník a rozšířil ho mezi účastníky psychedelické konference Breaking Convention a do psychedelických skupin online. 221 respondentů zde odpovídalo na různé dotazy z ekopsychologického i transpersonálního spektra. Výsledky byly vpravdě pozitivní. Na otázku „Jakým způsobem změnily vaše psychedelické zážitky to, jak moc interagujete s přírodou?“ odpověděla naprostá většina dotázaných, že s přírodou interagují více, než před psychedelickými zkušenostmi. U dotazu „Změnily psychedelické zkušenosti vaše propojení s přírodou, či vaše znepokojení nad environmentálními problémy?“ zvolilo zvýšené propojení s přírodou všech 100 % dotázaných a zvýšené znepokojení nad enviromnentálními problémy reportovalo 60 % zúčastněných. Napříč látkami byla největší pozitivní změna zaznamenána u lysohlávek a LSD, naopak největší negativní změnu (snížené propojení i znepokojení) bylo možno pozorovat u ketaminu. Dotazník se zabýval také změnami chování v důsledku psychedelických zkušeností: 67 % respondentů uvedlo zvýšené uvědomění, 58 % uvedlo změnu stravování, 51 % uvedlo zvýšenou prevalenci zahradničení, 22 % se přidalo k ekologické organizaci, 19 % adoptovalo zvíře z útulku a 16 % z nich v důsledku psychedelických zkušeností dokonce změnilo zaměření svého studia či zaměstnání.

V posuzování vhodnosti psychedelik jako pomocníka při řešení environmentálních problémů této planety by nám mohly trochu pomoci také tyto dva citáty: „Psychedelickým houbám se nejlépe daří v místech, kde člověk vytváří jemu podrobenou krajinu – na hnijících mrtvých stromech, či výkalech hospodářských zvířat. Informace, které nám tyto houby předávají, obsahují ve valné většině případů alespoň část ekologického vědomí – život na Zemi, jak jej známe, je v nebezpečí, máme málo času, a v neposlední řadě jsme součástí obrovského univerzálního biosystému.“ a „Co je více „šílené“? Komunikovat s duchy přírody, nebo nedělat nic, zatímco ekosystémy na Zemi se pomalu ale jistě propadají do největšího vymírání druhů za posledních 65 milionů let?“

Zkušenosti s psychedeliky mohou být předpokladem k pro-environmentálnímu způsobu života skrze zvýšený pocit propojení s přírodou

Dr. Matthias Forstmann je sociální psycholog z univerzity v Kolíně nad Rýnem a zabývá se širokou škálou témat spojených s lidskou myslí. Jeho dizertační práce byla zaměřena na experimentální filozofii mysli. Je zapojen do výzkumných programů zkoumajících různé aspekty náboženských přesvědčení, morálních soudů a esencialismu. Společně s Dr. Christinou Sagioglou z univerzity v Innsbrucku v současné době posuzuje neklinické účinky psychedelických látek na kognici a chování. Zaměřují se konkrétně na to, jak může celoživotní zkušenost s psychedeliky změnit přesvědčení a názory v různých kontextech, a které kognitivní procesy mohou být kauzálně zodpovědné za tyto dlouhodobé účinky.

Všeobecně známou součástí psychedelických zkušeností je vnímání propojenosti a jednoty s vnějším prostředím. Již v 60. letech vědci vnímali tuto skutečnost a popsali ji jako proces ustupování ega a přesun vědomí do jakési jednoty subjektu (pozorovatele) a objektu (pozorovaného). Často zmiňovaným poznatkem na psychedelicích je pozorování propojenosti všeho a rozmazávání hranic mezi uměle vytvořenými kategoriemi vnímaného. Z psychologického hlediska je následně mnohem jednodušší přisoudit těmto objektům podobné vlastnosti, jako máme sami – včetně schopnosti cítit příkoří, bolest apod. Toto zjištění se dále může projevit zvýšenou mírou empatie vůči prostředí a bytostem, které se v něm vyskytují.

Základní hypotézou, jež stála u zrodu výzkumu Forstmanna a Sagioglou, byl předpoklad, že celoživotní užívání klasických psychedelik může být předpokladem k pro-environmentálnímu chování a zvýšené empatii vůči životnímu prostředí, k čemuž dochází skrze zvýšenou propojenost s přírodou. U 1487 respondentů byly zaznamenány zkušenosti s různými psychoaktivními látkami a následně informace o přístupu k přírodě – z hlediska vnímání, osobní zkušenosti i vnitřní identifikace. Tyto informace byly následně porovnány s vykázanými pro-environmentálními aktivitami (např. třídění odpadů, šetrné zacházení s vodou, vypínání elektrických spotřebičů, aktivistická činnost apod.).

Z výsledků byly patrné pouze dvě statisticky významné korelace mezi danými faktory – a to, že klasická psychedelika u participantů významně zvyšovala vnímání sounáležitosti s přírodou a příjemné pocity vyvolané pobytem v přírodě. Z těchto dvou však pro-environmentální chování vyvolával jen pocit sounáležitosti s přírodou. Opět se potvrdilo, že nejvýznamnější účinky v tomto směru vyvolávalo LSD a psilocybin.

Do budoucna je v rámci výzkumu potřeba zaměřit se na vysledování kauzálních vztahů v kontextu psychedelik a jejich účinku na vztah člověka k přírodě, což bude vyžadovat spolupráci mnoha institutů po celém světě. Prozatím je ale zřejmé, že zkušenost s klasickými psychedeliky, jako je LSD či psilocybin, významně napomáhá mimo jiné také ke zvýšení zájmu jedinců o životní prostředí. To, je v současné situaci velice důležité zjištění. Obzvláště v kontextu zvyšujícího se zájmu vědecké společnosti o psychedelickou terapii a obecně liberalizace vnímání halucinogenů veřejností by to v kombinaci s novátorskými koncepcemi využití veřejných (i jiných) ploch ve městech mohlo znamenat jakousi renesanci zájmu o životní prostředí a nakonec snad i změnu současného stavu k lepšímu.

Jako obvykle připomínám možnost zhlédnout celé přednášky anglicky i s prezentacemi na slideslive.com/beyond-psychedelics/. Mimo jiné doporučuji k tématu ekologie v rámci městského prostředí popularizační článek na webu phys.org „Finding connections to nature in cities is key to healthy urban living“ napsaný Michelle Ma prezentující výsledky studie „Living in cities, naturally“ Terryho Hartiga a Petera H. Kahna Jr., publikované v magazínu Science.