Od snižování rizik až ke zvyšování benefitů
V tomto článku bych vám ráda představila koncept snižování rizik užívání psychotropních látek (anglicky „harm reduction“). Pokusím se o to formou krátkého teoretického úvodu a následně shrnutím dvou tématicky laděných přednášek z konference Beyond Psychedelics – Brun González: „Full Spectrum Harm-Reduction“ a Stephen Bright: „Beyond Harm Reduction: Acknowledging the Benefits of Drug Use“.
Snižování rizik užívání psychotropních látek
„Harm reduction“ je zastřešujícím pojmem pro celou škálu koncepcí, programů a činností v rámci politiky veřejného zdraví. Tyto přístupy mají za cíl snižovat negativní sociální a fyzické důsledky asociované s užíváním psychotropních látek. Na rozdíl od prevence užívání jde tedy o minimalizaci rizik u osob, které psychotropní látky užívají a nejsou motivované přestat (ať už z jakéhokoli důvodu). Mezi nejznámější postupy používané v rámci snižování rizik patří výměna použitého injekčního náčiní za sterilní, poskytování odborné pomoci, kontaktní poradenství a edukace o rizicích. Důležitým prvkem je také sexuální edukace včetně distribuce kondomů a v neposlední řadě sem patří i možnost substituční léčby nebo aplikační místnosti. Poradenství a edukace v rámci snižování rizik by měly zahrnovat mimo jiné také rady a návody, jak drogu bezpečně aplikovat, či jak správně použít a dezinfikovat distribuované náčiní.
Koncept minimalizace škod při užívání psychotropních látek podporuje dokonce Národní protidrogový koordinátor ČR Mgr. Jindřich Vobořil, PG Dip., jenž situaci pro zdravotnický magazín Mladé fronty shrnul takto: „Realita užívání návykových látek nám ukázala, že je třeba z velké části zaměřit politiku, strategie a prostředky na splnitelné cíle. Představa, že by mohla existovat společnost bez závislosti, není skutečně realistická. Proto je třeba hledat strategie, které mohou pomoci jak společnosti celkově, tak i uživatelům návykových látek a jejich blízkým.”
Včasná pomoc, kontakt s profesionály, motivace k sociální stabilizaci, substituční terapie i změny v rizikovém užívání jsou hlavními pilíři této koncepce. Ideální politikou v oblasti psychotropních látek je celostní přístup, který kombinuje preventivní i léčebné úsilí společně s regulací a kontrolou kvality distribuovaných psychotropních látek. Jde o koncept, jehož účinnost je podložena dobrými výsledky ze všech zemí a kontinentů, které jeho fragmenty v současnosti aplikují.
Celostní snižování rizik
Brun González je mladý mexický aktivista, jenž se aktivně podílí na snahách o globální změnu politiky psychotropních látek již od roku 2009. Byl u vzniku několika projektů a iniciativ týkajících se bezpečného užívání psychotropních látek a je také členem několika regionálních i mezinárodních organizací, jako je např. Youth Rise, the (Nightlife) Harm Reduction Network of the Americas a také Network of People who Use Drugs.
Významnou součástí problému současného paradigmatu, co se týče politiky psychotropních látek, je rozlišování psychotropních látek na „drogy“ a ty ostatní. Drogy jsou pro většinovou společnost ty „špatné“, ilegální, nebezpečné. Mezi „ostatní“ jsou pak řazeny léky, či legální látky určené k socializaci, zábavě a spotřebě – např. alkohol nebo tabák. Je nicméně potřeba rozlišovat různé kontexty užívání v rámci těchto skupin. Tyto kontexty se vymykají společensky vynucovaným a schématům západního světa – existují tradiční kultury, které již po staletí užívají posvátné rostliny, a nejedná se přitom jen o lokálně se vyskytující rostliny, jako je peyotl, jenž je užíván komunitami v Mexiku. Konkrétně halucinogenní houby byly v historii užívány po celém světě. Ani pro příklady užívání psychoaktivních látek v našich zeměpisných šířkách nemusíme chodit daleko do historie. Ještě na konci 19. stol. obsahovala nemalá část léčivých přípravků v apatykách tinktury konopí, či opia.
Počátky globálního potlačování nežádoucích psychoaktivních látek se datují již do období 1912 – 1920, kdy vznikla Mezinárodní úmluva o opiu, jež byla následně přijata Společností národů. Snaha politiků o omezování svobody ve směru pozměňování vědomí vyvrcholila ratifikací Jednotné úmluvy o omamných látkách v roce 1961 – tento dokument založený na dogmatické ideologii tehdejších politických vůdců svazuje naše životy dodnes. Válka proti drogám ještě zdaleka neskončila. V mnoha západních zemích sice již represe pozvolna polevuje, ale jinde ve světě ještě není ani z poloviny vyhráno.
Například v Mexiku je situace v současnosti velice špatná – v posledních deseti letech tam kvůli problémům způsobeným válkou proti drogám zemřelo více než 200 000 lidí. Nejen Jižní Amerika však zažívá vážně potíže – na Filipínách můžeme pozorovat opětovný návrat k brutální represi v režii prezidenta Duterteho, který prohlásil, že vražda člověka je v případě podezření na trestnou činnost asociovanou s psychotropními látkami vítaným jevem. V reakci na to byly v zemi hlášeny tisíce zabití přímo v ulicích, bez jakéhokoli soudního procesu.
Po téměř sto letech je potřeba ukončit uměle nastolenou válku proti psychotropním látkám a je potřeba řešit problémy, které byly doteď z velké části ignorovány. Jedním z těchto problémů je mimo jiné nedostatečná snaha o aplikaci principů koncepce minimalizace rizik. Je potřeba snižovat škody způsobené nejen samotným užíváním, ale také škody vzniklé represivním přístupem států k problematice psychotropních látek. Jedná se především o to, že represivní politika národních států prakticky implikuje existenci černého trhu generujícího spoustu negativních jevů. Jedním z těchto jevů jsou potenciálně toxické nečistoty v konečném produktu, či dokonce náhrada produktu úplně odlišnou sloučeninou s jinými farmakologickými vlastnostmi – to vše plyne z neexistujícího systému kontroly a regulace, který by byl garantován státem, stejně jako tomu je u potravin, léků apod. Na druhé straně vidíme, že kolem uznaných psychoaktivních látek, jako jsou například různá léčiva, je prezentována až posvátná aura bezpečí. Zajímavé nicméně je, že ve statistikách předávkování v USA „vítězí“ legální opioidy na předpis (oxykodon, vicodin) před heroinem či jinými ilegálními psychotropními látkami. Nejen legální léčiva však mohou být nebezpečná – alkohol a tabák se podílí na lidské mortalitě také nemalou měrou.
Můžeme tedy pozorovat, že toto falešné stigma, jež je kolem ilegálních psychotropních látek již sto let vytvářeno, je založeno spíše na politické ideologii než skutečných datech a důkazech. Bylo dokonce zjištěno, že některé studie z minulého století byly účelově metodologicky ohýbány, aby bylo poukázáno na škodlivost látek, proti nimž byla represe vedena. Důležitý je také fakt, že ilegalita tradičních i moderních psychoaktivních substancí vede k honbě za novými syntetickými látkami, jejichž farmakologické ani fyziologické vlastnosti nejsou dobře prozkoumány a mohou tak být mnohdy mnohem větším rizikovým faktorem, než látky tradiční, k nimž alespoň nějaký výzkum máme. Nové syntetické látky jsou navíc neustále přidávány na seznamy zakázaných látek, takže se dostáváme k téměř nekonečnému cyklu represe a hledání dalších látek, které ještě na seznamech nejsou.
Při hledání komplexního řešení otázky navrácení psychoaktivních látek do normálního života společnosti je také důležité nezapomenout na enviromentální dopady takového počínání. Pokud chceme dostupnou léčbu či rekreaci těmito rostlinami či látkami poskytnout všem, kteří o to mají zájem, nesmí se tak dít na úkor životního prostředí v místě produkce. Mimoto musí být během celého procesu legalizace a regulace kladen důraz na odpovědnost a transparentnost. Součástí je také samozřejmě informování veřejnosti, ať už se jedná o informační materiály vzniklé za pomoci lidí sdružených v komunitách, které se tímto problémem aktivně zabývají, nebo státem garantovanou síť preventivních i rizika minimalizujících edukativních projektů.
Informovaní lidé totiž snáze dělají správná rozhodnutí nejen, co se týče užívání psychoaktivních látek – ať už těch legálních či v současné době ilegálních. Jelikož válka proti drogám ovlivňuje všechny, ne jen ty, kteří nedovolené psychoaktivní látky užívají, měli bychom se takto postavit i k řešení této problematiky – jako velká planetární rodina, jejímž členům na sobě navzájem záleží. Pomocí kooperace, solidarity a šíření relevantních informací se totiž dá překonat i takto komplexní minimálně sto let trvající problém.
Snižování rizik, a co dál? Uznání prospěšných účinků psychotropních látek
Stephen Bright je psycholog zabývající se interakcemi lidí a psychoaktivních látek. Jeho disertační práce se týkala implikací společenského vnímání drog a toho, jak drogy prezentují média, na rizika spojená s užíváním těchto látek. Je propagátorem koncepce snižování rizik a obecně racionálního přístupu k řešení otázky psychotropních látek. Zabývá se mimo jiné také rolí určitých substancí (enteogenů) v rámci spirituálních zážitků a jejich využití v psychoterapii.
Ačkoliv spadá většina osob, jež přijdou do kontaktu s psychotropními látkami, do kategorie experimentálních či rekreačních uživatelů, společnost a média soustředí svou pozornost na naprostou menšinu těchto kontaktů – těžké uživatele a závislé. Takto by se dalo ve zkratce popsat takzvané patologické paradigma, jež podsouvá pohled, ve kterém jsou psychotropní látky inherentně špatné. Situaci vystihuje také citát psychoanalytika Thomase Szasze: „Drogy nejsou ilegální, protože jsou nebezpečné. Jsou vnímány jako nebezpečné právě proto, že jsou ilegální.“
Velkým problémem je i akademický konzervatismus, který se projevuje například tak, že větší šanci získat finančních prostředky prostřednictvím grantů, mají často studie, jejichž výsledky ukazují psychotropní látky ve špatném světle. V mnoha studiích, v nichž se sledoval vliv psychotropních látek na člověka, jsou navíc i pozitivní účinky často bagatelizovány – euforické a relaxované stavy jsou posuzovány jako nežádoucí a kladně nejsou často hodnoceny ani jevy jako spirituální či osobnostní posun. Součástí tohoto patologického paradigmatu jsou i pozitivní jevy, jako například soustředění prostředků a úsilí na snižování rizik užívání, což je pro společnost samozřejmě prospěšné. Bohužel je toto schéma ale nastavené tak zkostnatěle, že prakticky neuvažuje diskuzi o možných benefitech užívání.
V současnosti je potřeba si uvědomit, že v rámci lidské společnosti existuje tzv. sociální konstruktivismus (sociální realita není dána pouze fakty, ale je utvářena také sociálními interakcemi a komunikací). Například v našem případě máme na jedné straně psychotropní látky, jež mají objektivní farmakologické vlastnosti, ale na straně druhé psychotropní látky jako společenský konstrukt. Tyto společenské konstrukty psychotropních látek v praxi limitují, co je možno o psychotropních látkách objektivně říci, jak je možno přistupovat k jejich zkoumání a jak můžeme prezentovat výsledky těchto studií. Sociální konstrukt daného objektu je společností jedinci vtisknut za pomoci kultury. Postoje, jež jsou v daném čase na daném místě dominantní, bohužel většinou slouží těm, kdo v tomto systému disponují největší mocí.
V moderních dějinách patří do této skupiny nejen politici, ale také privátní sektor, který může například prostřednictvím lobby prosazovat svůj zájem, kterým je zachování statusu quo. Je tedy potřeba zvyšovat povědomí o těchto problémech nejen v psychologii a psychiatrii, postupně změnit postoj veřejnosti poukazováním na pozitivní účinky těchto látek pomocí randomizovaných studií s legitimní metodologií a v neposlední řadě také začít hovořit o maximalizaci benefitů užívání psychotropních látek, jelikož rétoriky soustředící se na rizika užívání máme v západním světě již relativní dostatek.
