Psilocybin vs. deprese a boj proti civilizačním chorobám pomocí ayahuasky

V tomto článku se blíže seznámíme s výsledky studií vlivu psilocybinu na léčbu pacientů s depresí v podání Robina Carnhart-Harrise a budu se také snažit přiblížit pohled Edeho Frecsky na potenciální roli ayahuasky v boji proti civilizačním chorobám.

Dr. Robin Carnhart-Harris, vedoucí neurovědec na Imperial College v Londýně, byl v Británii prvním, kdo po více než 40 letech provedl studie s LSD na lidech. Jeho prvotním psychoanalytickým zaměřením byly studie nevědomí za použití psychedelik (psilocybin, MDMA a LSD) a metod neurozobrazování.

Dr. Carnhart-Harris je také autorem Entropické teorie mozku, která propojuje neurobiologii, psychoanalýzu a teoretickou fyziku. Na konferenci Beyond Psychedelics však Robin prezentoval především poznatky ze studie léčení deprese pomocí psilocybinu.

Studie, kterou Robin popisoval, se zabývala rolí fenoménu „afterglow“ (přetrvávajících fyzických a psychických účinků po odeznění hlavních účinků daného psychedelika) v kontextu léčby. Nastavení této studie bylo otevřené (open-label), tudíž lidé věděli přesně, co je jim podáváno. Pacientům, trpícím chronickou depresí rezistentní k dosavadní léčbě, byly podány dvě dávky psilocybinu, nejprve 10 mg a týden poté 25 mg. Všech 20 pacientů vykázalo týden po požití psilocybinu zlepšení na škále hodnotící symptomy deprese (QIDS).

V následujícím období se hodnoty pacientů lišily, průměrně bylo ale patrné velké zlepšení. Pokud se jedná o velikost účinku (effect size), bylo možné týden po požití pozorovat až o třetinu vyšší hodnotu než u běžně používaných antidepresiv a tento jev přetrvával i pět týdnů po psilocybinovém sezení. Následně (3 – 6 měsíců od psilocybinového sezení) velikost účinku klesla zhruba na hodnotu standardních antidepresiv. Je však důležité poznamenat, že při léčbě standardními antidepresivy je nutné brát je každý den, kdežto v této studii byly podány jen dvě dávky psilocybinu, nic víc.

Zhruba u poloviny sledovaných pacientů bylo 3 týdny po podání možno prohlásit, že depresí netrpí. Toto je obzvláště zajímavé, jelikož průměrná doba trvání deprese u těchto pacientů byla 20 let (chronická deprese) a standardní antidepresiva jejich stavu nijak nepomohla.

V rámci této studie byla prováděna také funkční magnetická rezonance před podáním psilocybinu a následně vždy den poté. Den po podání větší z dávek (25 mg) bylo zaznamenáno snížení prokrvení amygdaly, což je oblast mozku, jejíž vysoká aktivita je spojena se stavy úzkosti a také deprese. Při pozorování funkční propojenosti mozku bylo dále zjištěno, že po akutní intoxikaci, kdy dochází k dekonstrukci v oblastech zajišťujících takzvaný standardní režim fungování (default mode network), nastupuje období spojené s „afterglow“ efektem, v němž dochází k opětovné rekonstrukci aktivity v těchto oblastech. Je zde tedy patrný fenomén, jenž se dá také připodobnit k určité formě restartu.

Následně byla zkoumána aktivita v oblasti amygdaly, kde dochází například ke zpracovávání emocionálních zážitků a vzpomínek v odpovědi na emocionálně zabarvené fotografie lidského obličeje (klasický test u depresivních pacientů). U standardních antidepresiv můžeme při použití tohoto testu sledovat sníženou aktivitu v oblasti amygdaly oproti kontrole, kdežto při užití psilocybinu můžeme den po sezení sledovat naopak zvýšenou aktivitu.

Šest měsíců po experimentu s psilocybinem byly s pacienty provedeny navazující rozhovory a v jejich odpovědích byly patrné tři opakující se vzorce. Měli pocit, že byla jejich mysl obnovena, restartována, cítili znovu spojení se svými smysly, se sebou, s lidmi kolem sebe a s celým světem. Byl také pozorován přesun od vyhýbání se k akceptaci složitých emočních prožitků. Skrze intenzivní zážitky a konfrontace se vzpomínkami v rámci intoxikace se pacienti dostali během „afterglow“ k nadhledu a přijetí. Rozdíl mezi klasickými antidepresivy a psychedeliky byl v rámci těchto rozhovorů popsán takto: „Braní antidepresiv je jako léčení bolesti zubu léky na bolest. Psychedelika se naopak dokážou dostat ke kořeni problému.“

Obecně bylo u agonistů serotoninových receptorů, mezi které patří jak psilocybin tak například ayahuaska, pozorováno několik zajímavých korelací. Silná mystická zkušenost zde koreluje s psychickou pohodou nebo také sníženým výskytem deprese v následujícím období. Pacienty je často léčebný mechanismus popisován jako umožnění pohlédnout na svůj život, či svět obecně, s již zmiňovaným větším nadhledem. Zvýšená plasticita mozku v kontextu této zkušenosti zase funguje jako zprostředkovatel fenoménu, který by se dal velmi volně přirovnat k metalurgii, konkrétně k tavení kovu (akutní intoxikace) a následné rekonstrukci pevné struktury („afterglow“).

Krátkou zmínku nakonec věnuji také psychedelikům v politicko-společenském kontextu. V rámci internetového dotazníku se zhruba 1000 respondenty bylo zjištěno, že mezi uživateli psychedelik můžeme sledovat zvýšený výskyt liberalismu, kdežto mezi uživateli kokainu nebo alkoholu taková korelace sledována nebyla. U uživatelů psychedelik byl také pozorován bližší vztah k přírodě a opačná korelace byla zaznamenána u uživatelů alkoholu. Prvek, hrající hlavní roli v tomto rozdílu, je pravděpodobně takzvané rozpouštění ega (ego dissolution), které je typické pro psychedelické zážitky. U stimulantů nastává situace zcela opačná, jelikož tyto naopak zvyšují subjektivní důležitost ega. Fenomén rozpouštění ega má také další implikace jako například příklon k neautoritativním způsobům řízení společnosti a obecnou otevřenost. Je tedy zřejmé, že opětovné přijetí psychedelik do fungování naší společnosti by mělo daleko širší důsledky než jen potenciální vyléčení „problémových“ pacientů psychiatrických klinik.

Terapeutický potenciál ayahuasky v léčbě civilizačních chorob

Ede Frecska je předsedou Ústavu psychiatrie na Univerzitě v Debrecínu. V průběhu svých studií se zabýval hlavně schizofrenií a afektivní poruchou a během své praxe publikoval více než 75 vědeckých článků či knižních kapitol týkajících se těchto témat. V posledních letech se však začal intenzivně zajímat o psychedelické rostliny a odvozené techniky, konkrétně fyziologickou roli endohalucinogenů jako je například DMT nebo bufotenin.

Psychedelika jsou v moderní době vnímána dosti bipolárně. Tradicionalistické autority je prezentují místy až démonicky, kdežto uživatelé vnímají a šíří čas od času jen to pozitivní. Pravda bude, jak to často bývá, někde uprostřed. Tyto rozpolcené pohledy mohou totiž vycházet už ze samotné podstaty psychedelického zážitku. Ten se sestává jednak z psychologické dezintegrace (symbolické smrti), jenž je často vnímána většinovou společností jako negativní, ale následně i z reintegrace (symbolického znovuzrození), což je často kýžený efekt zkušeného psychonauta.

Správná psychedelická praxe se od běžného zneužívání psychotropních látek liší v několika hlavních bodech. Zneužívání psychotropních látek je principiálně nástrojem útěku z reality, ať už se jedná o utlumení a zapomnění, jako například v případě opiátů (downers), nebo poskytnutí umělého uspokojení v podobě stimulantů (uppers). Například u ayahuaskových sezení můžeme naopak pozorovat, že působí spíše proti popírání problémů, pacienti mohou dokonce objevit problémy již zapuzené do nevědomí a obecně zlepšit vnímání světa uvnitř i kolem sebe. Navíc u ayahuasky rozhodně nemůžeme hovořit o vlastnosti, kterou většinou sdílejí aktivity schopné vzbudit závislost, a tou je bažení (craving).

Kromě dobře známého mechanismu, kdy DMT obsažené v ayahuasce interaguje se serotoninovými receptory, byla v posledních letech objevena také další forma aktivity, a to skrze sigma-1 receptory. Tento mechanismus interakce se sigma-1 receptory má za následek fyziologické účinky ayahuasky, jenž byly předpokládány hlavně kvůli existenci metabolické dráhy, která v těle dokáže DMT produkovat z aminokyseliny tryptofanu. Naše tělo totiž produkuje enzym (INMT) schopný katalyzovat přeměnu tryptaminu na DMT v průběhu celého života. Největším rezervoárem tohoto enzymu jsou podle všeho naše plíce, kde je gen pro tento enzym exprimován neustále, což naznačuje, že je v těle po produktech této metabolické dráhy poptávka. Exprese genů pro enzymy totiž většinou funguje tak, že tvorba daného enzymu začne až ve chvíli, kdy tělo dostane signál, že bude tento enzym potřebovat.

Dalším zajímavým detailem je skutečnost, že DMT, jenž je při ústním požití rozloženo pomocí enzymu monoaminooxidázy (MAO), který se nachází v lidském trávicím traktu, je při průchodu krevním řečištěm ponecháno beze změny, jelikož konkrétně monoaminooxidáza nacházející se v krvi DMT nerozpoznává jako svůj substrát. Dá se tedy odvodit, že DMT a jeho transport skrze cévní systém je tělem vyžadovaný jev.  Další zajímavou skutečností je také fakt, že DMT je skrze bariéru mezi vnitřním prostředím mozku a cévním systémem transportováno stejně jako například glukóza, aminokyseliny či vitamíny, jejichž přítomnost je naprosto nutná pro správné fungování nervové tkáně. Takto privilegovaný přístup do našeho „hlavního řídícího centra“ má jen úzká skupina molekul, jelikož bariéra, která se zde nachází, má za úkol chránit nejdůležitější orgán našeho těla. Po přechodu do prostoru vnitřního prostředí mozku je DMT shromažďováno v malých organelách uvnitř buněk po dobu jednoho týdne.

Při působení ve vnitřním prostředí mozku je DMT aktivní nejen skrze serotoninové receptory, ale také skrze sigma-1 receptory, jak jsem již uvedla výše. Sigma-1 receptory jsou zajímavě nejenom svou funkcí, která by se dala popsat zhruba jako zprostředkování biochemické stability skrze energetickou výměnu mezi elektrárnou (mitochondrie) a továrnou (endoplazmatické retikulum) buňky, ale také svou strukturou, jenž je vzdálená jiným savčím receptorům a podobnost sdílí překvapivě s receptory nalézajícími se u plísní. Z mechanismu fungování tohoto receptoru se dá odvodit také potřeba těla produkovat DMT v situacích blízkých smrti.

Pomocí udržování rovnováhy mezi elektrárnou a továrnou buňky při akutním nedostatku kyslíku (např. při zástavě srdce) je totiž tělo schopno udržet mozek alespoň dalších pár minut bez větších patologických změn.

Další pozitivní účinky DMT v boji proti civilizačním chorobám je možné odvodit právě skrze tyto mechanismy. Velká řada civilizačních chorob včetně cukrovky nebo například aterosklerózy má pravděpodobně původ v chronických lehkých zánětech. Tyto chronické záněty způsobují, že jsou buňky celého těla (i mozku) dlouhodobě v „bojovém“ stavu – postupně se zvyšuje stres hlavně mezi továrnou a elektrárnou buňky, což může vést k nedokonalé syntéze proteinů, narušené rovnováze iontů uvnitř a vně buňky a nakonec nevyhnutelně k cílené buněčné smrti. Tyto děje jsou z velké části řízeny skrze sigma-1 receptor, se kterým má DMT schopnost interagovat. Zvýšením jeho aktivity tak potenciálně můžeme snížit stres mezi organelami buněk, a tak předejít dalším patologickým jevům. Ayahuaska by tak mohla být nejen učitelem na poli psychiky, ale také léčitelem na poli somatiky.

Jelikož je toto pouze subjektivní výcuc řečeného, jako vždy velmi doporučuju si prezentace z Beyond Psychedelics poslechnout a prohlédnout v originálním znění na adrese https://slideslive.com/beyond-psychedelics.

<<streamers>>

Zhruba u poloviny sledovaných pacientů bylo 3 týdny po podání možno prohlásit, že depresí netrpí

Pacienti měli pocit, že byla jejich mysl obnovena, restartována, cítili znovu spojení se svými smysly, se sebou, s lidmi kolem sebe a s celým světem

Psychedelika se dokážou dostat ke kořeni problému

U uživatelů psychedelik byl také pozorován bližší vztah k přírodě a opačná korelace byla zaznamenána u uživatelů alkoholu

Robin Carnhart-Harris