Jak jste se mohli dočíst v předchozích vydáních časopisu Roots, konopí vždy bylo jednou z nejoblíbenějších a nejvyužívanějších bylin. Bohužel i přes tisíce let zkušeností podložených vědeckými důkazy se kupodivu několika málo lidem podařilo postavit tuto rostlinu mimo zákon a její pěstování a využívání většina států tvrdě trestá.
Staré lodě mívaly konopné plachty, konopná lana i konopné těsnění. Látky z vláken této rostliny jsou nejen trvanlivé, ale i značně odolné. K tomu si připočtěte, že velká část světové produkce papíru byla do poloviny 19. století z konopí. Nestačí? Můžeme pokračovat – konopná semena sloužila jako krmivo pro domácí zvířata a dokonce i jako potravina pro lidi. Olej ze semen konopí byl využíván v kuchyni a kosmetice, při použití v lampách navíc vydával nejjasnější světlo.
Důvodem války, vedené mezi Amerikou a Velkou Británií v roce 1812, byl přístup k ruskému konopí. V Austrálii navíc konopí pomohlo překonat dva hladomory. I v době relativně nedávné, v polovině 20. století, se konopný průmysl rozvíjel a vzkvétal.
K pochopení dnešní situace, kdy je konopí nelegální a zakázané (oh, jaký to úspěch, lidstvo zakázalo kytku!) se musíme vrátit na začátek minulého století do Spojených států amerických. V této době zde bylo konopí hojně využíváno hospodářsky a od druhé poloviny 19. století bylo zařazeno do oficiálního Lékopisu Spojených států.
Preparáty ve formě tinktur, extraktů a pastilek byly k dostání nejen v lékárnách, ale i v obyčejných drogeriích. Důležitý zlom nastal v roce 1917, kdy byl George W. Schlichtenovi vydán patent na tzv. dekortikátor. Toto zařízení významně vylepšovalo možnosti zpracování konopí. Díky němu se ze stonků dalo snadno získat jemné vlákno na výrobu příze a současně i dostatek kvalitního a levného materiálu pro výrobu papíru. To se však nelíbilo majiteli dřevařského a papírenského průmyslu W. R. Hearstovi, který byl v té době kapitalistickým magnátem číslo jedna, vlastnil obrovské plochy lesů, tři desítky novin, skoro dvě desítky časopisů a několik rádií a filmových společností.
Dalším koncernem, kterému by využívání dekortikátoru významně snížilo příjmy, byla chemická a farmaceutická firma DuPont. V té době zaváděla do praxe nově objevené nylonové vlákno, také vlastnila patent na přeměnu dřevní hmoty v novinový papír a vyráběla k tomu potřebné chemikálie, které ve velkém odebíral Hearst. Hearst a DuPont se proto rozhodli společně eliminovat finanční hrozbu, kterou pro ně konopí a dekortikátor představovali.
Velký význam měly kontakty magnáta Lammota DuPonta, které vedly k tehdejšímu ministrovi financí W. Melonovi a hlavně k Harry Jacob Anslingerovi, v té době zvolenému komisaři nově vzniklého Federálního úřadu pro narkotika. Anslingerův úřad, který byl odpovědný za regulaci obchodu s omamnými látkami, odstartoval komplexní protimarihuanovou kampaň v Hearstových médiích, zákonodárných komorách a na jakémkoliv fóru, kde mohl získat podporu veřejnosti k prosazení svých cílů.
V této době ovlivňovala americkou společnost prudérní protestanská morálka, která odsuzovala vše, co mohlo degradovat jedince a vést k úpadku rodiny i celé společnosti. Byla zde tedy snaha eliminovat různé formy zla, jako například prostituci, gamblerství, alkohol nebo jiné omamné látky.
Také je důležité připomenout, že třicátá léta byla dobou celosvětové hospodářské krize a běžní Američané se báli o své jistoty. Strach z nové, neznámé a hrozivé látky zachvátil nejprve státy na jihozápadě, kde žily desetitisíce mexických imigrantů. Ti kouřili konopí jako součást své kultury a označovali ho výrazem „Marihuana“, který byl zneužit pro lživou kampaň. Anslinger si byl dobře vědom, že brojit proti „konopí“, se kterým mají zemědělci, lékárníci, lékaři a veřejnost dlouholetou zkušenost, by mohlo úspěch celé akce ohrozit.
V dubnu 1937 byl federální sněmovně předložen návrh nového zákona o zdanění marihuany, který definoval povinnosti obchodníků s konopím registrovat se a platit roční daň. Většina poslanců a senátorů měla o konopí jen minimální vědomosti, takže bez větších otázek přijímala názory „protidrogových expertů vládních úřadů“, které významně podporovalo veřejné mínění a tisk.
Zákon tedy prošel přes obě komory a jejich výbory neobyčejně snadno a už v srpnu 1937 prezident podepsal nový zákon – „Marihuana tax act“. Držení marihuany trestné nebylo, ale zákon zavedl daň z obratu: registrované osoby platily jeden dolar za unci a osoby neregistrované sto dolarů za unci. Horní hranice trestů za jakékoli porušení zákona činila dva tisíce dolarů pokuty, nebo trest odnětí svobody s horní hranicí pěti let. Povinnost registrace, platby zvláštní daně a vedení evidence pro všechny pěstitele, obchodníky a lékaře ve 46 ze 48 států Unie pochopitelně vedly k zásadnímu útlumu v pěstování a využívání konopí.
V době druhé světové války, která zabránila dovozu konopí ze zahraničí, a hrozil tak nedostatek konopné suroviny k výrobě výstroje pro americkou armádu, vydalo americké ministerstvo zemědělství propagační film „Hemp for Victory“ (Konopím k vítězství). Vládou financovaná agentura Válečné konopářství (War hemp industries) rozdala konopné semeno, doprovodné instrukce a speciální licence 20 tisícům farmářů, kteří se smluvně zavázali osít tisíce hektarů půdy amerického Středozápadu.
Po válce se vlastenecká plodina, která přinesla Americe vítězství, opět změnila v démona. Neúnavný Harry Ansliger si v 50. letech vymohl vymazání termínu Cannabis z Národního lékopisu a oficiálního seznamu léčiv a po odchodu z oddělení pro narkotika do důchodu stanul v čele americké delegace při jednáních Organizace spojených národů, aby s drogami bojoval i na mezinárodní půdě. Na zasedáních Komise OSN pro omamné látky usiloval nejdříve o zahrnutí konopí do seznamu kontrolovaných látek a v roce 1954 vznesl požadavek i na jeho absolutní mezinárodní zákaz.
Se způsobem regulace nakonec souhlasila většina členských států s výjimkou Indie. Sedm let poté, přesně 10. 3. 1961, podepsalo 60 členských států OSN Jednotnou úmluvu a konopí se tak zařadilo k celosvětově zakázaným drogám. Čas ukázal, že tento zákaz nás všechny stál už příliš mnoho energie. Nejde jen o peníze, ale i vykácené lesy, zbytečně uvězněné lidi po celém světě, rozvoj černého trhu, nárůst kriminality a nespočet zmařených životů. Proto je nyní úkolem každého z nás šířit pravdu tak, aby léčivé konopí mohlo svobodně růst na každé zahrádce.
Všestranné léčivé účinky konopí byly začátkem 20. století zkoumány na molekulární úrovni. Účinné látky, které se v pryskyřici nacházejí, se dlouhou dobu nedařilo extrahovat ani blíže definovat. Teprve ve 40. letech se podařilo objevit a popsat molekuly kanabidinolu, kanabidiolu a kanabidiolové kyseliny. V roce 1964 se podařilo izolovat a popsat strukturu molekuly delta-9-tetrahydrokanabinolu (THC). Tento úspěch se připisuje vědcům z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, profesoru Mechoulamovi a profesoru Gaonimu. V roce 1988 poté došlo k objevení kanabinoidních receptorů v buňkách mozku a těla. Na ty se tyto látky vážou.
Předpokládalo se, že vzhledem k rozsahu a specializaci kanabinoidních receptorů se v lidském organismu budou nacházet látky podobné těm v konopí. První endogenní kanabinoid byl objeven v roce 1992 opět týmem vědců z Hebrejské univerzity (v této době zde již také působil vědec českého původu, Doc. RNDr. Ondřej Lumír Hanuš, DrSc., který se zde výzkumem konopné medicíny zabývá do dnes). Tato látka byla nazvána Anandamid (ze sanskrtského slova „Ananda“ = „vnitřní štěstí“), protože její účinek na receptorech v mozku vyvolává pocity spokojenosti a blaženosti, které známe například při pozorování krásného západu slunce. V dnešní době je známo a popsáno několik různých typů receptorů a také několik endogenních kanabinoidů, a vědecké týmy po celém světě dále zkoumají jejich vzájemné působení a účinky.
Průkopníkem léčby konopím v tehdejším Československu byl profesor Jan Kabelík z Výzkumného ústavu léčivých rostlin ve Velkých Losinách, významný český lékař a vědec, který se zabýval antibakteriálním účinkem vyšších rostlin. Společně s profesorem Zdeňkem Krejčím a profesorem Františkem Šantavým z Palackého University v Olomouci narazili na výrazné antibiotické a anestetické účinky rostlin indického konopí a úspěšně je testovali v řadě klinických oborů (ORL, stomatologie, gynekologie, dermatologie a další). Závěry svého výzkumu s ohromujícími výsledky představili na vědecké konferenci v roce 1954 a následně publikovali v monografii Konopí jako lék.
Rostlinu nazývali antibiotikem 21. století. Profesor Krejčí společně s profesorem Šantavým v roce 1955, jako první na světě, izolovali a popsali kyselinu kanabidiolovou, ale výsledky své práce publikovali pouze česky v aktech lékařské fakulty. Jejich objev nebyl světem zaznamenán a místo nich jsou dnes citováni Schulz a Haffner, kteří publikovali tuto kyselinu až v roce 1958. Podobná situace nastala, když profesor Šantavý nejprve izoloval a v roce 1964 uvedl správnou absolutní konfiguraci kanabidiolu a delta-9-tetrahydrokanabinolu v témže roce, kdy struturu THC objevili profesor Gaoni a profesor Mechoulam z Izraele. Jeho absolutní konfiguraci ovšem určili až o tři roky později.
Jak jste si mohli přečíst, konopí je neprávem zatracováno z naprosto jasných důvodů, za nimiž stojí hlavně touha po moci a penězích. Popravě řečeno, mně je z této situace hodně nedobře (ostřejší slova si nechám pro sebe). Věřím ale, že ke změně pozitivním směrem dojde. Stačí se podívat na některé státy USA, kde byla prohibice zcela zrušena.
Snad se naše stará Evropa a její představitelé také proberou.
