Jsou to už dva roky od chvíle, kdy se Egor Indiani vrátil z Peru, kde během své cesty narazil na mnoho moudrých i pochybných lidí, kteří se věnují tajemnému jihoamerickému nápoji zvanému ayahuasca. Vybral si čtyři z nich, natočil s nimi rozhovor a po návratu se ponořil do procesu tvoření cestopisného dokumentu, který obrazně i příznačně nazval Curanderos neboli léčitelé.
Za natočením takového dokumentu stojí mnoho práce. Uvědomíme-li si, že se do pralesa Egor Indiani vydal sám, bez znalosti španělského, jazyka a vůbec netušil, co se bude v džungli odehrávat, můžeme se sami sebe ptát, zda bychom taková rizika podstoupili. O to více, když svou práci dotáhl až do fáze, kdy film spatřily stovky lidí na plátnech po České a Slovenské republice.
Stojím v kině Bio Oko a uvádím film před dvě stě osmdesáti lidmi, naplněnými nepochybně velkým očekáváním. Po krátkém úvodu začínají chladnout světla a molekuly vzduchu se rozkmitají prvními tóny peruánské přírody.
Záběry mapující kulturu Peru doplňuje pozvolné, vcelku barvité vyprávění Egora o jeho dobrodružství. Nebudu zde prozrazovat, co vše se dozvíte v celkem čtyřech interview s muži, kteří se různými způsoby ayahuasce věnují, ráda je ale okomentuji. První, koho si Egor vybral pro rozhovor, je Evropan, který se rozhodl věnovat ayahuasce na základě jakéhosi „vnitřního volání“. Kromě toho, že jeho výklad není moc přesvědčivý a jen těžko si z něj vyvodíte konkrétní odpověď, připomíná mi jednu z ikon ayahuascové turistiky (ayahuascový turismus je rozmáhající se fenomén poslední doby, kdy se masy turistů vydávají za šamany kvůli zážitku s ayahuascou. Přináší však spoustu úskalí – nesprávný setting, nezkušený neo-šaman, jehož úmyslem je pouze byznys, a jiné). Egor se dle svých slov neztotožňuje plně s názory osob v dokumentu, což však není explicitně vyřčeno a díky tomu by mohly vzniknout nesouhlasné reakce. Jeho snahou bylo divákům zprostředkovat různé pohledy, nehodnotit, ukázat, s jakými lidmi věnujícími se ayahuasce se můžeme potkat.
Jakmile jsem zjistila, že Egor ve svém pátrání narazil i na ayahuascery jako dona Ignatia nebo dona Julia, oddechla jsem si a pilně naslouchala metaforickým formulacím, které zasvěceného člověka jistě zaujmou.
Děj se z hřejivé džungle přesouvá do zimní pochmurné Prahy. Egor tím chtěl demonstrovat odlišné přístupy kultur k psychedelickým látkám obecně. Nuže pro svůj rozhovor si nevybral striktního odpůrce psychoativních látek, nýbrž neurovědce Národního ústavu duševního zdraví a tehdejšího garanta odborné sekce České psychedelické společnosti Filipa Tylše. Filip nám z vědeckého hlediska popisuje, co jsou to psychedelika a jakou roli mohou hrát v našich životech. Egor s ním rozjímá například nad tím, zda je naše moderní kultura připravená na to, co nám jsou schopna psychedelika ukázat a zprostředkovat, neopomíjí ani rizika s nimi spojená. Za tento rozhovor jsem vděčná, protože tento přístup je velmi racionální a sedí do našeho kulturního kontextu.
Je velmi těžké hodnotit film jako člověk seznámený s problematikou a vědecko-kritickým přístupem. Jsou zde příjemné momenty, například, když don Ignatio pije kalíšek ayahuascy v pozadí zní íkaros jakoby do prázdnoty. Smutné je, že se ale nedozvíme, co že to je za melodii, natožpak co jsou to íkaros (zpěvy, pomocí kterých šaman komunikuje s rostlinou a mají léčivý potenciál). Řeč byla i o dietě, ale zůstávají otázky „Jak? Kdy? Proč?“. Informace
průběhu sezení s ayahuascou jsou spíše mozaikou s chybějící provázaností. Z tohoto tedy usuzuji, že film se dotkne člověka se zkušeností, méně však jedince bažícího po odpovědích.
V této chvíli máme za sebou tři promítání s diskuzemi, ve kterých bylo zajímavé pozorovat odlišné přístupy ke všem jevům obklopujícím ayahuascu. V Praze se řešila (ne)návykovost psychedelik, výprava českých vědců do Takiwasi (komunitní centrum pro léčbu závislostí pomocí domorodé amazonské medicíny), neo-šamanismus a jeho úskalí, v Brně zase osobní zkušenosti, léčebný potenciál rituálu a schopnost ayahuascy pomáhat u mentálních onemocnění jako poruchy příjmu potravy, deprese, závislosti a jiné. Olomoucká diskuze tématicky vířila kolem cestopisu a kulturní antropologii, rizik ayahuascové turistiky, srovnání prožitků ayahuascového rituálu na našem území a v Amazonii. Dozvěděli jsme se také, jaké jsou odlišnosti v přístupu ke změněným stavům vědomí u původních a moderních kultur a kdo k nám povědomí o posvátné rostlině zanesl.
