Zaječí česnek, trejzel česnekový, psí česnek nebo hulevník česnekový.

Většina z nás tyto rašící mladé rostlinky hned brzy z jara, kdy se lačně táhnou vzhůru ke slunci a je snadné je vytrhnout a zlikvidovat, odhazuje ve vzteku na své komposty, a přitom bychom mohli tuhle rostlinu před vyhozením jen ochutnat.

Proč ochutnat? Nejednoho z nás by zajisté překvapila příchuť po česneku a hořčici zároveň, či možná jen vzbudila zájem o tuto poměrně nenápadnou bylinu. Většinou si totiž ani nevšimneme, co všechno zajímavého nám uniká pod rukama. Tato nenápadná bylina bez výrazných květů se česky nazývá Česnáček lékařský a pojmenovaný dle svých blahodárných čistících účinků na tělo, ale jeho anglický triviální název „mustard garlic“, neboli hořčičný česnek, je mnohem výstižnější. Jelikož právě tyto dvě chutě můžeme velmi snadno v bylině vysledovat. Chuť česnáčku by se dala charakterizovat jako směs česnekových tónů na podkladu hořčice. Však i samotná rostlina spadá do totožné čeledi jako hořčice, tedy do čeledi brukvovitých.

Některé návody dokonce radí, jakým způsobem vyrobit hořčici a to drcením semen z odkvetlých rostlin. Je to sice náročný a nepraktický proces, ale pokud máte čas a zájem o pokusy v hmoždíři, tak hurá do toho. Takto specifickou vůni nese celá rostlina včetně tlustého kořene.

Česnáček je vyšší, volně rostoucí plevelná bylina, vyskytující se téměř po celé Evropě, vyjímaje pouze severní část Skandinávie. Jeho domovem jsou oblasti směr na východ, zahrnující západní a střední Asii až k himalájskému podhůří. Poté se rozšířil také do středomořských oblastí Afriky a novodobě i do Severní Ameriky. Jako rostlina poměrně teplomilná se v České republice vyskytuje nejčastěji v nížinných teplejších oblastech, jinak jen roztroušeně v okolí lidských sídel. Najdeme ho na půdách vlhkých, ale také hodně bohatých na živiny. Česnáček roste ve světlých lesích a na jejich okrajích, v křovinách, nebo na neobdělávaných plochách, stěhuje se však i do blízkosti domů, do parků, zahrad, na rumiště i komposty.

Je to nitrofilní druh rostliny a tak jí vyhovuje vyšší vzdušná vlhkost. Jde o dvouletou nebo krátce vytrvalou bylinu, která má přímou lodyhu, dorůstající výšky 20 – 80 cm, výjimečně i 1 m, větvenou v květenství či nevětvenou, lysou nebo dole dlouze srstnatou. Zpravidla se však lodyha větví až v době květu. Bylina má tlustý kořen, který je porostlý malými kořínky a má vřetenovitý tvar.

Najdeme na ní dva druhy listů. Listy přízemní růžice mají chlupaté řapíky a dlouhá, lysá čepel těchto listů má ledvinovitý kraj a zubaté okraje. Zatímco listy přízemní růžice mohou být dlouhé až přes 15 cm, laločnaté lodyžní listy dorůstají délky asi do 5 cm. Mají kratší řapíky a tvar trojúhelníkovitě vejčitý. Na okraji můžou být tupě zubaté, pilovité anebo vroubkované. Jeho oboupohlavní květy jsou velmi drobné a vytvářejí krátké hrozny.

Květ se skládá ze čtyř kališních světle zelených lístků vejčitého tvaru a čtyř korunních lístků v bílé barvě. Česnáček kvete v dubnu až v červnu. Květy vyrůstají na tenkých stopkách a po opylení stopka nabývá na tloušťce, aby snáze nesla šikmo nebo přímo posazené plochy. Jde o podlouhlé, až 7 cm dlouhé, šešule. V dávných dobách, a údajně v některých oblastech i dnes, bylo a je česnáčku užíváno jako salátové zeleniny i jako koření do salátů (jeho chuť je poměrně hořká). Ke sběru se využívá nať v době květu, může se ale užívat i celá čerstvá rostlina.

Rostlina obsahuje allysulfid, glykosid rhodanalyl, alliarin, beta karoten, éterický olej, pektin, kyselinu askorbovou a zvláště z jara má značné množství vitamínu C. Obsahuje i minerální látky jako fosfor, železo nebo vápník. Obsažené isothiokyanáty rostlině propůjčují nejen štiplavé aroma a palčivou chuť, ale údajně také protinádorové vlastnosti. Droga má desinfekční účinky na močové a dýchací ústrojí, zevně ji lze užívat na léčbu hnisajících zánětů a ran kůže, kloktání či přežvykování byliny v ústech příznivě působí při zánětech ústní dutiny, paradentóze a stejně aplikovaná zmírňuje i zápach z úst. Mírně zlepšuje spalování tuků, takže ji můžete použít i při chorobách žlučníku a slinivky. Ve formě klyzmatu se osvědčila při ulcerózní kolitidě. Nejúčinnějším způsobem aplikace je ve formě nálevu, ten ale mnoho jedinců odmítá pro jeho silné česnekové aroma. V tomto případě je možno drogu podávat ve formě prášku, který však bývá méně účinný a je náročnější na přípravu.

Dále má antiseptické účinky, je prospěšný při obtížích horních cest dýchacích, povzbuzuje při únavě a zevně je vhodný na ekzémy i jiné vyrážky. Česnáček najde své uplatnění i ve zdravé a dietní kuchyni, čerstvý a nasekaný může nahradit česnek nebo pažitku v pomazánkách a polévkách, ale hodí se i do sekané nebo bramboráků. Používá se i jako koření, nejlépe pro studenou kuchyni, jelikož vařením i sušením ztrácí svoji ostrou chuť. Najdete tedy „česnečinu“ i ve vašem kompostu? 🙂