„Afghánistán jednou bude světovým lídrem,“ začíná afghánský vtip, který mi Murtaza se smíchem sděluje, „až všichni ostatní odletí na Mars.“

Murtaza Majeed vyrůstal v Afghánistánu, kde v současnosti i žije, ale během posledních pár let žil i v ČR a ve Švédsku. Pracoval jako koordinátor mezinárodní organizace Youth RISE a v současnosti koordinuje „Center of Excellence“, harm reduction služby, které se nachází v Kábulu a které Murtaza založil spolu s českým psychoterapeutem Jakubem Černým pod záštitou brněnské neziskové organizace Podané ruce. Narazit na Afghánce pracujícího v oblasti drogové problematiky je vzhledem k tíživé represivní situaci v této zemi celkem rarita. A tak naše konverzace mohla jen těžko směřovat jinam.

Přemýšlela jsem, jak začít tento rozhovor odlehčeně, a zajímalo by mě, jak bys sám sebe představil.

Jsem člověk (úsměv), je mi 33 let, žiju částečně v Afghánistánu a již přes deset let se pohybuji na poli drog a harm reduction. Přesněji řečeno, považuji sám sebe za harm reduction (dále HR) aktivistu

Harm reduction aktivista, to zní jako tabu…  

Já se tak rád nazývám, právě protože filozofie harm reduction nepatří ve světě zrovna k nejoblíbenějším. Lidé jsou stále na toto označení příliš citliví. „Aktivismus za HR“ znamená zvyšovat o této filozofii povědomí, pokládat všetečné dotazy vládám zemí, které nejsou s to přijmout a aplikovat tento přístup. A hlavně taky přivést HR do všech oblastí užívání drog jakožto obsáhlou péči o lidi, kteří užívají drogy.

Jak jsi začal s prací v oblasti HR?

Začal jsem jako terénní pracovník a částečně překladatel pro HR organizaci v Kábulu. Práce terénního pracovníka spočívá v každodenním navštěvování míst, kde se shromažďují lidé, kteří užívají drogy. Terénní pracovník má po ruce hromadu čistých jehel a další nástroje, které může uživatelům vyměnit nebo poskytnout, kondomy nevyjímaje. A tak jsem tam chodil, diskutoval s uživateli, vyměňoval „nádobíčko“ a snažil se je co nejvíce propojit s kontaktním centrem, ve kterém jsem pracoval. Jednoduše řečeno jdete ráno na „bojiště“ a rozdáváte čisté jehly uživatelům.

Sám zmiňuješ bojiště, vyzval tě někdy někdo na souboj?

To ne, ale jednou se mi jehla zabodla do nohy, na jistých místech jsou totiž všude.

Znamená to, že jsi nějakou dobu žil v domnění, že máš možná virus HIV?

Ne, protože jsme měli PEP – 100% funkční antivirový lék, který pokud je podán zavčas, ač celkem bolestivě, efektivně HIV zlikviduje.

Jak bys vysvětlil pojem harm reduction?

Jsou různé způsoby, jak se na harm reduction dá dívat. Ideálně bychom HR mohli definovat jako poskytování zdravotní a sociální péče lidem, kteří užívají drogy a nechtějí anebo nejsou schopni s jejich užíváním skončit. Také jde o hájení jejich lidských práv, která se týkají sociální péče, a snahu integrovat je do společnosti jako normální občany a umožnit jim přístup k lékařské péči a následnému uzdravení. HR je teda v zájmu veřejného zdraví, který nejenže prosazuje zdraví lidí, kteří užívají drogy, ale také ve prospěch celé společnosti vytváří skutečně efektivní opatření proti škodám, které může užívání drog zapříčinit. Stručně řečeno jde tedy o poskytování základní zdravotní péče všem bez výjimky za účelem ochrany zdraví lidí, kteří užívají drogy, předcházení úmrtím způsobeným předávkováním, předcházení nakažením HIV nebo žloutenky a dalším smrtelným onemocněním.

A taková opatření poskytuje i Center of Excellence?

Center of Excellence je právě o vývoji podkladů, šíření informací a zvyšování – vytváření povědomí o této problematice a možných řešení mezi profesionály ve společnosti a lidmi pracujícími v oblasti veřejného zdraví. Uvědomili jsme si totiž, že přestože se tady potýkáme s velkým problémem užívání drog, lidé nemají zdání o tom, co je závislost. Dokonce ani doktoři závislosti nerozumí. Celá idea v pozadí Centra of Excellence je tedy ve vzdělávání společnosti, aby pohlížela na problém užívání drog spíše jako na nemoc nežli tabu, a také v pomoci samotným uživatelům. Snažíme se jim umožnit návrat k jejich rodinám a zpřístupnit možnosti osvědčených léčebných metod namísto nefunkčního detoxu. Zároveň jsme si hned na začátku byli vědomi toho, že nejsou k dispozici téměř žádné směrnice/materiály aplikovatelné pro Afghánistán, které by nesly „know how“ řešení drogového problému. Proto je naším dalším cílem vytváření „uživatelsky přívětivějších“ manuálů, které srozumitelně vysvětlují filozofii harm reduction a radí, jak se vypořádat s užíváním drog. V Afghánistánu nejsou k dispozici téměř žádná data mapující drogovou situaci, což způsobuje ignoraci tohoto problému mezinárodními vládami či dárci, kteří se řídí heslem: „Kde nejsou data, tam není problém.“

Co dalšího kromě CoE je na tvém denním seznamu?

Kouřím trávu od rána do večera. (smích)

Dříve jsem také koordinoval mezinárodní organizaci Youth RISE, což byla moje druhá práce. Myšlenka Youth RISE spočívá opět v podporování zdraví a stejných harm reduction hodnot v přístupu k mladým lidem užívajícím drogy. Takže ve zkratce – snažíme se zastávat práva a vylepšit podmínky mladým lidem, kteří užívají drogy.

Není to na společnost moc kontroverzní? To by naše česká Národní protidrogová centrála beztak označila za šíření toxikomanie…

Ale já dělám kontroverzní věci. Bořím tabu (smích). Z nějakého důvodu neustále dělám věci, které bych neměl. Dokonce jsem chodil s bílou dívkou.

A jak se na to dívá tvoje okolí?

Říkají, že západní žena nemůže být dobrou manželkou, že k tomu nejsou vedeny. Nedávno se mě kamarád zeptal, zda si uvědomuju, kolik západních mužů hledá svou ženu v Asii, protože nemůžou vystát ty „svoje“.

A co si o tom myslíš ty?

Zeptal jsem se ho, zda si uvědomuje, kolik asijských žen nemůže vystát své asijské muže, ale nemá na vybranou…

Co bys řekl o zemi, ze které pocházíš?

Afghánistán je jedničkou ve světové produkci opia a asi z 90 % zásobuje svět heroinem. Je to země, která prošla mnoha změnami způsobenými politickou krizí, od občanské války přes sousední války doprovázené drogovou válkou, která s tím vším úzce souvisí. Zbytek světa si uvědomuje, že Afghánistán je hlavním strůjcem celosvětového „problému s heroinem“. Opomíjí se však fakt, že heroin, který se v Afghánistánu produkuje, se v Afghánistánu také hojně užívá. Statistiky uvádějí, že zde žije na 3 miliony lidí, kteří užívají drogy. Alarmující je i počet problematických uživatelů – asi 1 milion lidí. Problematických znamená, že žijí na ulici a bez střechy nad hlavou.

Jak podle tebe souvisí válka s užíváním drog?

Ona současná situace je opravdu náročná. Vracejí se imigranti ze sousedních zemí, kteří utekli před válkou, a uvnitř země panuje dramatická atmosféra způsobená válkou a násilím. To všechno snadno vede lidi k tomu, aby se „zaháčkovali“ na drogách. Hlavním problémem je heroin. Máme velmi mnoho nitrožilních uživatelů, nízký počet dostupných služeb a žádný výzkum. O problému se téměř vůbec nemluví.

„Spousta dětí bývá najmuta drogovými kriminálníky, aby přenášely drogy…“

Jaké to bylo, když jsi vyrůstal?

Moje generace spolu s tou následující jsou generace lidí, kteří vyrůstali ve válce, kdy střelba byla na denním pořádku. Během války byla situace mnohem, mnohem horší než dnes, protože kvůli neustálým výbuchům děti nemohly chodit do školy. A když už bylo možné jít do školy, tak nebyl žádný učitel, který by se toho ujal. Takže téměř nikomu se nedostalo standardizované školní docházky ani adekvátního vzdělání. A děti si hrály s pistolemi a puškami… na válku… Většina lidí ztratila práci a obecně panovaly dost velké nepokoje mezi vládou a lidmi. Byla to velmi špatná situace, z ekonomického i sociálního hlediska. Bylo běžné, že děti se živily pouličními pracemi. Často se stávalo, že kvůli problémům způsobeným válkou rodiče nemohli pracovat, a tak dětem nezbývalo než se ujmout kasy a najít cestu, jak vydělat peníze, aby se rodina uživila. Obvykle se jednalo o velmi náročnou práci – od prodávání ledu a drobných předmětů na ulici až po uklízení obchodů. Spousta dětí byla najata drogovými kriminálníky, aby přenášely drogy, což byla velice lukrativní nabídka výdělku. Podle zákona děti nemůžou být trestány ani v případě, že jsou přichyceny při činu. Obvykle jsou poslány do zadržovacího centra – mládežnické věznice a po několika týdnech je propustí.

V jaké lidi může taková generace vyrůst?

Traumatizované. Mladí lidé se potýkají s traumaty způsobenými válkou a zabíjením. A to celé nás dovedlo k poválečnému Afghánistánu, kdy od roku 2001 žijeme v „míru“. Nové tisíciletí bylo mimochodem i dobou, kdy byl počet uživatelů v Afghánistánu opravdu vysoký. Už tehdy jsme drželi celosvětové prvenství v užívání drog. Mladí lidé vyplnili užíváním díru způsobenou každodenními traumaty spojenými se zanedbáním, deprivací a také faktem, že nemají klasický život mladých lidí, živobytí, zábavu ani vzdělání. Drogy se staly velice vítaným nástrojem, pomocí něhož můžeš uniknout realitě a cítit se dobře, zažít zábavu. A nejen to, mnozí se stali závislými kvůli práci. Je známo mnoho případů, kdy lidé z donucení pracovali ve dne v noci, a aby měli více energie, začali užívat opium. Momentálně je to však heroin, který se asi před deseti lety stal velmi rozšířenou látkou, na které si dnes mladí lidé ujíždí…

Jak je to s užíváním dalších látek?

Pravdou je, že se drogová scéna konstantně mění. Konopí je již delší dobu velice zavedenou a tolerovanou drogou.

Momentálně máme také znepokojující nárůst v užívání metamfetaminu, který se téměř výhradně kouří, a MDMA v podobě tablet, které se do Afghánistánu pašují.

Jak se afghánská společnost dívá na uživatele a užívání drog?

Tradičně je užívání drog ve společnosti tabu. Lidé považují za velkou ostudu, když zjistí, že jejich dítě nebo člen rodiny užívá drogy. Často následuje vyhození z domu a závislé osobě nezbývá než žít na ulici, což pro uživatele činí celou situaci ještě problematičtější. Důvodem vyhození z domu jsou pak povětšinou společenské normy, které říkají, že osoba, která užívá drogy, je zcela nepoužitelná. A k tomuto myšlení navádějí právě sociální normy spolu s chybějícím jednoznačným přístupem k užívání drog. Lidé nemají ponětí, co je závislost, ani jak k ní přistupovat. Rodina obvykle ztratí naději a považuje dítě za mrtvé. To dříve nebo později opravdu umře na předávkování nebo nějakou nemoc související s užíváním drog a životem na ulici, protože možnosti léčby jsou velmi vzácné.

Co teda podle tebe závislost je?

V prvé řadě je závislost pokaždé jiná. Ve většině případů jde o vyplňování „prázdného místa“ nebo „zabíjení bolesti“ – emocionální či fyzické. Naše společnost je vychovávána ke stále větší soutěživosti, s čímž souvisí i co nejrychlejší úleva od bolesti a rychlý útěk od sebe samých. A to je ta chvíle, kdy se na scéně objevuje závislost.

Jakákoliv závislost?

Podle mě být závislý nezbytně neznamená být závislý na drogách. Závislost má mnoho podob. Můžeme být závislí na sexu, na práci, na facebooku… a taky na drogách. Ale pokud se uchytíš právě na drogách, díky stigmatu, které s sebou drogy nesou, je právě tvoje závislost tabu. A tak k traumatu, před kterým osoba utíká k drogám, se přidá i strach a bolest spojená se ztrátou rodiny, přátel, společenského postavení nebo pozice v práci. A to všechno je úzce spojené právě s nedostatkem informací o závislosti.

Lidé si myslí, že bolest je všude, stejně tak i trauma (což je nejčastěji i důvod, proč se „jeden chytne“), a že mezi námi jsou jednoduše slabší povahy, které se obrátí k drogám.

A není to tak?

Já si myslím, že není. Je to o tom, která droga je zrovna ta tvoje. Někteří berou drogy běžně, ale závislýma se nestanou, jiní ano. Jde o to, jakou závislost si zrovna ty vybereš. Existují lidé závislí na lásce.

A když se rozhodneš se závislostí skoncovat?

Jediný model terapie, který je v Afghánistánu dostupný, je přímá detoxifikace bez jakékoliv medikace. Až 95 % pacientů se vrátí k užívání. To činí samotné užívání mnohem problematičtější, protože je evidentní, že si s tím společnost neumí poradit. Současný přístup je založený na „Řekni drogám NE“. Jakmile však řekneš ANO, celý život máš zničený s téměř nulovou možností návratu k normálu. A pokud se někomu podaří užívání zanechat, musí se obvykle potýkat ještě s nedůvěrou a podezíráním okolí, které neví, jak se k takové situaci postavit.

Co vidíš jako účinný způsob pro léčení závislostí?

Prvně bych rád uvedl, že věřím, že léčba není pro každého, a to z různých důvodů. Především je to situace, ve které se uživatelé nacházejí, život se závislostí, který vedou, volby, které činí, a nakonec i trauma, které si nesou.

Na světě neexistuje žádná definitivní léčba závislosti. Nicméně poskytnout lidem, kteří užívají drogy, bezpečné prostředí s přístupem ke zdravotnickým službám v rámci harm reduction projektů, umožnit jim využívat sociálních služeb a stejně tak zpřístupnit péči o mentální zdraví, považuji za dobrou cestu k efektivní léčbě (pozn. redakce: model drop in centra).

Možností terapie se pak nabízí hned několik. V případě závislosti na heroinu se jedná o substituční terapii opioidy, která patří mezi ty úspěšnější a kterou se nově snažíme v Afghánistánu rozšířit. Momentálně je dostupná pouze pro 71 pacientů. Dále je tu již zmíněný detox. Ve své podstatě jde o to nabídnout lidem, kteří se chtějí závislosti zbavit, co nejvíce možností terapie. Jednou z dalších cest, které se snažím uživatelům zpřístupnit, je i léčba za využití ibogainu – alkaloidu, který pochází z africké rostliny nazývané Iboga tabernanthe.

Ibogain? Řekneš k tomu něco víc?

Obvykle všem říkám, že to není stříbrná kulka – tak se totiž o ibogainu často mluví. Je to jen další možnost léčby pro závislé na drogách. Ibogain funguje na neznámém mechanismu, kdy aktivuje růstový faktor v mozku, regeneruje nové buňky a nakonec restartuje receptory závislosti. Obvykle se jedná o třídenní „trip“, po kterém většina absolvujících přestane fyzicky drogu potřebovat a na tři až šest měsíců se vytratí i často nepřekonatelná touha. A právě to je ten příhodný čas na to, aby mohla započít psychologická a sociální péče, která jim umožní zapracovat na traumatech a PTSD, které si s sebou nesou, ať už jako prvopočáteční důvod užívání, či jeho přímý následek. Ibogain není definitivním řešením závislosti, ale může být nástrojem k jejímu prolomení. Pacientovi se ve většině případů dostane možnosti pocítit psychosociální stabilitu a to je podle mě dobrý začátek cesty k vítězství.

Jaká rizika jsou spojena s užitím ibogainu?

Podání ibogainu předchází hned několik zdravotních prohlídek. Je potřeba projít srdečními a krevními testy. Je povinnost toho, kdo látku podává, aby výsledné hodnoty zkontroloval, jinak může riskovat život uživatele. Hlavním problémem ibogainu je legislativa. Ibogain není klasifikován jako lék, je klasifikován jako droga první třídy. Proto většina terapií, které na světě probíhají, je vedena undergroundově – nezákonně a takové jsou riskantní. Ti, kteří látku podávají, riskují také, protože nemají přístup k potřebnému lékařskému zabezpečení a v případě pacientovy špatné reakce jej nemůžou odvést do nemocnice, protože mu podali látku nezákonně. A tak se zvyšuje potenciální riziko, které s sebou ibogain nese.

A přesto mu věříš?

Věřím, že pokud je ibogain předepsán klinicky a podán pod odbornou lékařskou supervizí a potřebnou následnou péčí, tak jeho užití není nebezpečné. Je nadějí hlavně pro ty, na které jsou konvenční metody krátké.

Díky za rozhovor.

Filozofie harm reduction nepatří ve světě zrovna k nejoblíbenějším

Mladí lidé se potýkají s traumaty způsobenými válkou a zabíjením

Podání ibogainu předchází hned několik zdravotních prohlídek