Minulý článek o organických materiálech využitelných pro přírodní stavitelství jsem zakončila citací projektantky Terezy Kaňkové, poukazující na propojenost použití přírodních materiálů a řemeslné zručnosti.
Podobně se vyjadřuje i profesor Chybík v úvodu své knihy „Přírodní stavební materiály“:
“Odklonění od starých výrobních postupů, v nichž se běžně používaly přírodní materiály, začalo s nástupem průmyslové revoluce… Námezdní dělníci zvolna opouštěli dovednosti, které se v historickém vývoji s naprostou samozřejmostí při stavbě domů uplatňovaly. Řemeslné techniky děděné generacemi otců a dědů a materiály používané starými staviteli se v překotném vývoji překrývaly moderními způsoby výstavby.”
Tím není myšleno, že by dům z moderních materiálů zvládl postavit každý, i když nezná žádné postupy a nic neumí. I na zedníka se člověk chvilku učí. Ano, chvilku. Protože cihla je vždy cihla a malta vždy malta. Zedník je musí “jen” umět správně sestavit. A cement vše podrží. Oproti tomu přírodní materiály si často musí člověk umět i natěžit (jako v případě hlíny), opracovat (dřevo) nebo svázat (sláma, rákos). Hliněná malta se míchá pro každou stavbu v nových poměrech podle vlastností použitého jílu. I její povrch se může upravovat mnoha různými způsoby…
Ke zpracování přírodních materiálů prostě vždy bylo potřeba specifických znalostí a jisté zručnosti. Když ty chybí, nedopadne stavba dobře a to odrazuje další zájemce, kteří se raději uchýlí ke snadněji zpracovatelným materiálům. Samozřejmě existují už předpřipravené hliněné směsi, balíky slámy vám může někdo svázat a dřevo dodat opracované, ale stále je tu jistá nepředvídatelnost, která znesnadňuje předem stanovit jednotný postup. Dobrý řemeslník musí proto znát nejen základy, ale i různé alternativy. A hlavně by měl materiálu rozumět, aby dokázal určit, kterou z nekonečných možností, které přírodní materiály nabízejí, využít právě v tom konkrétním případě.
To vše platí v plném rozsahu i o hlíně, která je nejdůležitější přírodní stavební materiál na anorganické bázi. Z hlíny stavěli lidé svoje obydlí už v pravěku. U nás se (hlavně na Moravě) vyskytuje hliněná architektura od 13. století. Jsou to ponejvíce přízemní domy z nepálených cihel – kotovic. Od vydání tzv. ohňového patentu v roce 1751 se hlína používala i jako nehořlavá omazávka dřevěných staveb.
Ústup zaznamenává od roku 1870, kdy se vylepšila a tím pádem i zlevnila výroba pálených cihel. Průmyslová lobby si dokonce prosadila zákaz staveb z nepálené hlíny. Zákaz sice nebyl tak úplně dodržován, nicméně se díky němu postupně vytrácely právě cenné znalosti. Korunu všemu nasadily už neodborné zásahy do starších kotovicových domů (např. pokusy o omítnutí kotovic vápeno-cementovou maltou), které musí vždy skončit nezdarem a které odsoudily nepálené cihly v širokém podvědomí ke statusu materiálu, který v moderním životě nemá místo.
V zahraničí se však, i když minoritně, domy z nepálené hlíny stavět nepřestaly. U nás nastal rozmach až v posledních desetiletích. Neupřednostňuje se už čistě kvůli nižším nákladům (protože dražší než cena materiálu je dnes cena práce, která je u těchto řemeslně náročnějších materiálů přirozeně vyšší), ale hlavně z ekologických a zdravotních důvodů. A částečně také z přesvědčení. Což má zajímavý následek: lidé, kteří se pro hlínu rozhodují, mají k sobě stylem života a svými názory často docela blízko. Slovy Michala Navrátila, výrobce nejznámějších a nejoblíbenějších hliněných omítek: “Hlína je prostě hlína. Pro mne jsou především zajímaví lidé, kteří se kolem tohoto materiálu motají.”
Z nepálené hlíny se tedy vyrábějí cihly (v dnešní době je tento “materiál chudých” docela luxusní a ve velkém se rozhodně nepoužívá), (částečně nosné) hrubé omítky na slaměné domy, jemné finální omítky nejrůznějších barev, dusané stěny (pracná, spíše dekorativní metoda) a nejnověji také prefabrikované panely, které stačí ke konstrukci přivrutovat podobně jako sádrokartonové desky. Využívá se i k rekonstrukcím starších staveb, hlavně těch z kotovic. K rozsáhlé problematice práce s hlínou se určitě ještě později vrátím.
Mimo hlíny se i v přírodním stavitelství využívá kámen a různé minerály, sklo a kov. Použití skla a kovu se příliš neliší od použití v klasických stavbách, i když je možná trošku omezenější. Naproti tomu kámen bývá díky své stálosti a rustikálnímu vzhledu mírně upřednostňován před moderními dlaždicemi a nebo povrchy, které by ho měly imitovat.
Také vápno je tradiční a stále oblíbený stavební materiál. Vápenné omítky se taktéž používají i v klasickém stavebnictví, ale v přírodním (hlavně u domů ze slámy a hlíny) se cení hlavně kvůli tomu, že jsou – na rozdíl od cementových hmot – paropropustné. Podobně jako u jiných přírodních materiálů jsou však náročné na zpracování i znalost výchozích surovin. Vápenná může být fasáda, stejně jako tzv. vápenný nebo marocký štuk, který se používá tam, kde je vlhko a kapky vody, např. v koupelnách nebo za kuchyňskou linkou.
