Začalo léto. Pro většinu z nás období aktivit spojené především s dovolenou. Někdo vyráží do ciziny, někdo po naší domovině. Pro ty, co neradi zimu, je toto roční období (potažmo jaro i podzim) příležitost dostat se více ven. A nemusíte být zrovna super zkušení bikeři, kajakáři či horolezci. Pouhopouhá procházka může ve vašem těle napáchat neuvěřitelně dobře.

Aktivní životní styl má příznivý vliv na náš kardiovaskulární systém. A Jako bychom znovu objevovali, jak prospěšná může chůze být. Jsme bytosti, pro které je chůze nejpřirozenější způsob přepravy. Tak jako ptáky, kteří měli smůlu, s velkou pravděpodobností děsně štve, že je jim znemožněno létat (některým lidmi, jiným to bylo zatrhnuto evolucí), i nám po čase začne „lézt na mozek“, když se nemůžeme volně projít. Zatímco u ptactva jde většinou o schopnost, která je nutná k jejich přežití, nás to jistojistě nezahubí. Nicméně pokud se méně hýbeme, organismus se začíná cítit zle a tak sáhneme po různých substitucích (například jídlo).

Jsem si jistý, že ten pocit zná každý z nás. Jen si vzpomeňme, jaké byly první dny ve škole. Kolik z nás vydrželo sedět na zadnici celých těch předlouhých 45 minut v kuse. Mě osobně to připadalo nekonečné. Taková otrava! A v dospělosti? Každý, kdo trávíme hodiny studiem či prací na počítači, se co chvilku instinktivně zvedneme od stolu a jdeme se protáhnout. Ve skutečnosti nás to nutí jít se projít.

Walk21

S vývojem (kterékoli) civilizace se nelze vyhnout problémům. Na začátku 21. století poprvé v naší historii počet lidí žijících ve městě převýšil počet lidí na venkově. Se stále se zvyšující městskou populací rostou nároky na mobilitu a logistiku. Sekundární efekt je vyšší znečistění a více hluku. A právě částečné navrácení měst chodcům (potažmo cyklistům) by mohl výt jedno z efektivních řešení.

Byli jste například někdy v Amsterdamu? Ten klid, pohoda a čistota v centru města jsou prostě něco neuvěřitelného! Podobnou koncepci postupně zavádí například i Dublin, který ve špičce nemá daleko od totálního dopravního kolapsu. A jak dříve nebyly potřeby chodců vůbec nutné do plánování dopravy nějak zapojovat, dnes už tomu zdaleka tak není. A musí se více zohledňovat co možná nejrozmanitější mix druhů dopravy, jehož stálou součástí se nepochybně stala i ta pěší.

„Chůze je to první, co chce malé dítě udělat a to poslední, čeho se chce starý člověk vzdát. Chůze je cvičení, ke kterému nepotřebujeme posilovnu. Je to léčba, jež nepotřebuje léky. Je regulací tělesné hmotnosti bez nutnosti diety a je kosmetikou, pro kterou nemusíme do drogerie. Jde o uklidňující prostředek bez pilulek, terapii bez psychologa a dovolenou, která nestojí ani korunu. Chůze navíc neznečišťuje životní prostředí, má nízkou spotřebu přírodních zdrojů a je velmi efektivní. Chůze je pohodlná, nevyžaduje žádné speciální vybavení, je sebe-regulační a přirozeně bezpečná. Chůze je stejně instinktivní jako dýchání.“

Za tímto mottem lze nalézt mezinárodní neziskovou organizaci Walk21. Tu v roce 1999 v Londýně založil John Butcher, který dlouhá léta pracoval jako asistent tajemníka města. Ale před lety odešel do důchodu, takže v čele nyní stojí Jim Walker (v překladu Chodec, lepší příjmení snad už ani nemůže mít), který v rámci organizace dlouhá léta pro Johna pracoval. Ten mi v naší e-mailové komunikaci prozradil, že toto motto napsal. Nicméně autorství věnoval Johnovi za jeho zásluhy a velké zasvěcení v projektu.

Název Walk21 je zkratkou „Walking in the twenty firsts Century“ (Chůze ve dvacátém prvním století). Neziskovka se celosvětově věnuje propagaci chůze a sdružuje všechny její milovníky z řad široké veřejnosti i odborné obce. Organizace se skrze mezinárodní síť a každoročně pořádané konference po celém světe soustředí na shromažďování a sdílení poznatků z různých druhů lidských činností, především pak architektury, urbanismu a oblasti ekonomicko-sociálně-environmentální. Ty se snaží implementovat do stávající či nově vznikající legislativy, územního plánování a revitalizačních projektů připravovaných (či ve fázi realizace) s cílem podporovat lidi, kteří preferují chůzi jako formu přepravy. První konference byla uspořádána v roce 2000 v Londýně. V dalších letech ji hostila města Perth, San Sebastian, Portland, Kodaň, Curych, Melbourne, Toronto, Barcelona, New York, Haag, Vancouver, Mexico City, Mnichov, Sydney, Vídeň a loni se konala v Hong Kongu.

Organizace skrze svou Mezinárodní chartu chůze zavazuje signatáře k aktivní podpoře pěších žijících ve městech. Charta se ve svém úvodním „poselství“ snaží upozornit na fakt, že: „Naše civilizace čelí sérii vzájemně se prolínajících potíží. Stáváme se nemocnými, protože jsme stále více závislí na absolutně neefektivním transportním systému. Životní prostředí kolem nás je pod poměrně enormním tlakem, aby dokázalo vyhovět takovým potřebám. Kvalita a množství příležitostí chůze jako každodenní aktivity, jsou tedy zavedeny jako ojedinělé indikátory kvality života. A právě podněcování k chůzi vede nepochybně k jejímu výraznému zlepšení.“

Tři největší česká a moravská města drží krok

Účast zástupců z řad českých odborníků na konferencích byla zatím minimální. Nicméně to neznamená, že nějak pokulháváme. V uplynulé dekádě u nás proběhlo hned několik jiných setkání, která taktéž představila zajímavé projekty. Ty byly přijaty veřejností s obrovským nadšením. A některé se dočkaly i realizace. Například v únoru 2008 na konferenci s názvem Město pro pěší s podtitulem Strategie rozvoje pěší dopravy (pro Prahu a Brno) vystoupili experti z Rakouska, Velké Británie a Nizozemí.

V Plzni máte zase příležitost seznámit se s Generelem pěší dopravy. Ten nejen že efektivně poskytuje informace chodcům o jednotlivých trasách, ale především pak plní funkci důležitého podkladu při dalším územním plánování města. Pro svojí úspěšnost si dle plzeňského vzoru nechalo i Brno v roce 2010 vypracovat svůj vlastní Generel pěší dopravy.

Kromě naší největší trojky se mi nepodařilo najít žádné informace o jiných větších městech České republiky, která by podporovala tuto koncepci. Přesto věřím, že podobné iniciativy probíhají i jinde. Jen se asi o nich ví pouze lokálně. Napište nám, pokud se něco takového děje i ve vašem městě.

Duševní vyrovnanost

Chůze je druh cvičení, kterým podporujeme produkci hormonu štěstí endorfinu. Ten v nás vyvolává pocity euforie a dobré nálady. Některé studie dokonce hovoří i o zmírnění depresivních stavů. Rok 2008 se vůbec dá brát jako jakýsi milník, co se týče výzkumu vlivu fyzické aktivity na naše duševní zdraví. Do té doby byly podobné texty vypracovávány spíše v menším rozsahu. I z tohoto důvodu byl založen žurnál Mental Health and Physical Activity (Duševní zdraví a fyzická aktivita), jenž funguje jako mezinárodní fórum dedikované vědeckým publikacím, které se snaží rozvinout naše porozumění vztahu mezi duševní pohodou a fyzickou aktivitou. Od té doby uplynulo dlouhých devět let a tento žurnál publikoval řadu zajímavých prací.

Jedna z roku 2012 [1] se zaměřila na vliv chůze jako terapeutického prostředku pro zlepšení stavu u lidí s depresemi. Studie shrnula výsledky z osmi jiných výzkumů, na nichž se podílelo dohromady 361 lidí. Každý z účastněných trpěl nějakou formou deprese v určité formě a intenzitě. Jednotlivé experimenty se lišily ve způsobu a místě provedení. Konkrétně se jednalo o rozdílné fyzické zátěže, zda se měření provádělo venku či uvnitř, lišila se délka ušlé trasy, doba trvání nebo i to, zda vybraná aktivita probíhala ve skupině, respektive individuálně.

Práce souhrnně dochází ke konkluzi, že nám tak přirozená aktivita, jako je chůze, může být efektivní léčebnou kůrou. Nicméně závěrečná diskuse vyzývá k dalším a komplexnějším výzkumům, kde by bylo možno zahrnout a identifikovat více faktorů. Mimo jiné protože se jednalo o poměrně úzkou škálu variací experimentů, které „fungovaly“ pouze na vybraných konkrétních případech. Jeden ze zajímavých faktů, na který je v textu upozorněno, je, že výraznější úzkostí trpěli lidé s rozdílně vyššími hodnotami BMI (Body Mass Index, index tělesné hmotnosti, pozn. red.). To dost pravděpodobně silně souvisí s výše zmíněnou potravní substitucí. Experimenty provedené pod širým nebem měly obecně lepší výsledky než ty „indoorové“. To samozřejmě nezůstalo nepovšimnuto. A ostatně to by bylo, kdyby se na to vědci nepodívali.

Do přírody

Některé týmy se tedy zaměřili na to, jak pobyt v přírodě redukuje stres a úzkosti. Příkladem je studie [2] z roku 2014, kterou provedl tým z Japonska. Experimentu se zúčastnili dobrovolníci s na sobě připevněným měřícím zařízením, jež sledovalo změny srdeční frekvence, HRV (Heart Rate Variability – variabilita srdeční frekvence, pozn. red.) a krevního tlaku. Sledované subjekty se rozdělily na dvě skupiny. Každá prošla stejně dlouhou a náročnou trasu lesem, respektive centrem města. Výsledky byly až překvapivě rozdílné. A sice ti, kteří šli lesem, měli mnohem nižší srdeční frekvenci, vyšší HVR a relativně stabilní krevní tlak. Což jsou indikace uvolněnosti (relaxace) a nižšího (nebo žádného) stresu. Všichni poté vyplnili dotazník, ve kterém odpovídali na otázky týkající se jejich nálady, míry stresu a jiných psychologických měřítek. Tým došel k závěru, že vedle samotného cvičení (konkrétně chůze) existuje ještě něco „dalšího“, co napomáhá k účinnější redukci stresu, pokud pobýváte v přírodě.

Na podobně zajímavé zjištění přišel jiný tým ze Stanfordské university. Tam si v roce 2015 dali tu práci [3], aby pro změnu zjistili, jaký vliv má pobyt v přírodě na kontraproduktivní přemítání či napjaté hloubání. V obou případech se jedná přinejmenším o zbytečně investovanou energii, kdy se znepokojujeme (většinou) věcmi, které již (nebo ještě) nejde změnit a tak podobně. Ty v drtivé většině případů zaměstnávají naší mysl naprosto zbytečně. Všichni je míváme – bonusové starosti zadarmo – tak jim říkám já.

Část z 60 dobrovolníků se vydala na padesátiminutovou procházkou v dubovém lese a část v urbanistické lokalitě (vedle čtyřproudové rušné silnice). Všichni před zahájením a po dokončení procházky podstoupili vyhodnocení svého psychického stavu. Ta se skládala z různých úloh vyžadujících krátkodobou paměť. Výsledky ukázaly, že ti, kdo se prošli v lese, v porovnání s městskými chodci vykazovali méně úzkosti, strachu a přemítání se zaměřením na aspekty týkající se sebe sama. Což bylo také doprovázeno pozitivními emocemi, respektive podrážděností u druhé skupiny. Proto si dost pravděpodobně lidé raději (čistě z přirozeně podvědomé selekce naší mysli?) chodí raději zahulit na lavičku do parku nebo někam k rybníku než do hnědouhelného dolu či k Jižní spojce.

A do třetice. Příroda nám pomáhá stát se lepším člověkem. Tedy alespoň se to snaží dokázat poměrně vtipná studie [4] vypracovaná týmem z University of Southern California. Ten se pod vedením prof. Dacher Keltnera pokusil zmapovat potenciální impakt přírodní krásy na ochotě stát se více velkorysým, důvěřivým a nápomocným. Snažili se konkrétně zjistit, které faktory mají vliv na vybudování takového vztahu. Součástí studie byl i experiment, který spočíval v systematickém vystavení dobrovolníků více méně subjektivně pěkným přírodním sceneriím, jejichž úroveň krásy byla ohodnocena nezávisle. Poté bylo zkoumáno jejich chování mezi sebou, zatímco hráli dvě ekonomické společenské hry The Dictator Game a Trust Game. Hry, které u hráčů měří velkorysost a důvěřivost. Účastníci, kteří byli vystaveni více hezkým krajinám se chovali více kavalírsky a důvěřivě oproti těm, kteří viděli ty méně hezké. Vycházelo najevo, že tento jev korespondoval s rostoucími pozitivními emocemi.

Aktivní život

On totiž častý pobyt v přírodě opravdu dělá zázraky. A těmito třemi příklady dlouhý seznam nekončí. Například já jsem velký fanda dlouhých, náročnějších, celodenních túr v těžším terénu. Často tedy s partnerkou (a našimi „spoludupači“) vyrážíme do terénu. A i potom, co se večer vrátím totálně „zničen“, nedělá mi žádný problém jít si ještě sednout za notebook a začít psát. Hlava čistá, nápady se příjemně valí, totálně dobitý. A jak se snaží vědecká obec dokázat, trávit čas venku, třeba jen pouhou chůzí, je zaručeně tou pravou terapií na (v jakémkoliv slova smyslu) bolavou duši. A nemusíte být nutně psychicky na dně. Choďte ven, i když se cítíte fajn. Takto si lehce udržujeme naší mysl silnou, šťastnou a sebevědomou. Nejlepší na chůzi je, že ji můžeme provozovat sami, s přáteli či rodinou, kdekoli a téměř kdykoli. A tam venku je nejlépe. Příroda je našim rádcem, psychologem, lékařem i dobrým kamarádem. Jak se cítíte příjemně v oblíbené společnosti, stejné chemické pochody se v nás dějí, i když si to zrovna někam rázujeme.

Námět a zdroje:

[1] Robertson R, Robertson A, Jepson R & Maxwell M, Walking for depression or depressive symptoms: a systematic review and meta-analysis, Mental Health and Physical Activity, 2012

[2] Juyoung Lee, Yuko Tsunetsugu, Norimasa Takayama, et al., Influence of Forest Therapy on Cardiovascular Relaxation in Young Adults, Evidence-Based Complementary and Alternative Medicine, vol. 2014

[3] Gregory N. Bratman, Gretchen C. Daily, Benjamin J. Levy, The benefits of nature experience: Improved affect and cognition, Landscape and Urban Planning Volume 138, June 2015

[4] Jia Wei Zhanga, Paul K. Piffa, Ravi Iyerb, Spassena Kolevab, Dacher Keltnera, An occasion for unselfing: Beautiful nature leads to prosociality, Journal of Environmental Psychology, Volume 37, March 2014, Pages 61–72