Pokračování dvoudílného cestopisu z jednoho nevšedního výletu – desetidenní průzkumné cesty po drogových stezkách v Arménii a Gruzii, kudy proudí naprostá většina heroinu z Asie do Evropy.

Čtvrtý den výletu do Gruzie a Arménie dochází k nečekanému vývoji, kdy se odpoledne na břehu největšího kavkazského jezera Sevan uprostřed Arménie rozloučím se svými spolucestovatelkami, dokoupím základní jídlo a začínám sám stopovat na jih směr íránská hranice a sto kilometrů vzdálený horský průsmyk Selim. Po pár minutách se vezu s upraveným chlápkem v saku, který mi vypráví něco v ruštině (zdá se mi, že rozebírá politiku) a z mé strany mu stačí souhlasné kývání hlavou a obligátní „charašo“. V posledním městečku u jižního břehu jezera Sevan mě vyhodí a ukáže na zvedající se kopce.

Nejezdí tady skoro žádná auta, a tak se na okraji města nebráním taxikáři v žigulíku, který mi nabídne za tisíc dramů (necelých 50 korun) odvoz na druhou stranu průsmyku. Cestou vystoupáme až do 2410 metrů nad mořem, kde se na chvíli zastavíme u památné a stále zachovalé karavanseraje ze 14. století, v níž odpočívali kupci putující zdejší částí Hedvábné stezky z Asie do Evropy.

Do města Jeghegnadzor, přes které do Jerevanu a dále na sever směřuje 99 procent dopravy z Íránu a východní Asie, přijíždíme kolem osmé večer, kdy akorát začíná zapadat slunce. Město působí na první pohled dost odpudivě, všude prach a špína, omlácené paneláky a torza továren – až tady na mě naplno dýchne ten pravý duch zašlých sovětských časů. Místní na mě navíc dost divně zírají, je vidět, že blonďaté turisty s plnovousem a krosnou na zádech v těchto končinách asi moc často nepotkávají. Nechci se tu takhle večer moc zdržovat a hledám křižovatku, kde se zítra napojím na hlavní tah, po němž putuje i většina heroinu až ke gruzínským přístavům v Černém moři.

Kolem Araratu na sever

Noc trávím kus za městem ve stanu pár set metrů od silnice a v devět ráno vyrážím stopovat. Jak jsem předpokládal, kolem projíždí jeden kamion s íránskými poznávacími značkami za druhým. Zase čekám jen pár minut, než zastavuje další starý žigulík, který má místo zadních sedadel hromadu zrezlého železa, ale nevadí, stejně se rád svezu. Až po chvíli mi ale dojde, že důvodem, proč vysmátému řidiči a jeho spolujezdci vepředu nerozumím ani slovo, není tentokrát jazyková bariéra, ale to, že oba jsou totálně namol. A to ještě, prosím, není ani deset ráno. Čím chudší lidé a odlehlejší oblasti, tím víc vodky, říkám si, když raději po pár kilometrech vystoupím.

Další stop je mnohem vydařenější – asi třicetiletý Armén jménem Armen (v Arménii celkem oblíbené jméno) umí pár slov anglicky a veze mě po pašerácké stezce celých 150 kilometrů až na hlavní odbočku z Jerevanu na severozápad směrem k druhému hraničnímu přechodu do Gruzie. Většinu cesty máme po levé – východní – straně turecké hranice, za nimiž se nachází velkolepý Ararat, který je údajně za dobrého počasí vidět z každého koutu Arménie, ale kvůli přetrvávající vzájemné nenávisti zůstávají hranice uzavřené a Arméni se tak na svou posvátnou horu mohou jen dívat.

Armen má dost netradiční povolání – každé ráno naloží plné auto růží a jede je prodat na trhy do Jerevanu. Už cestou mě napadlo, že by to mohla být dobrá zástěrka na distribuci menšího množství heroinu pro lokální spotřebitele v hlavním městě. Když jsem pak uviděl pár „květinářů“, kterým Armen růže cestou prodával, a prapodivná místa, kam za nimi zajížděl, nepřišlo mi to vůbec nereálné.

Ničivé zemětřesení

Zbytek dne jsem strávil víceméně monotónní cestou na sever z okraje Jerevanu kolem nejvyšší hory Aragac až do druhého největšího arménského města Gjumri v provincii Širak, které je zároveň poslední větší aglomerací před cestou do Bavry – málo využívaného druhého hraničního přechodu s Gruzií. Gjumri bylo kdysi významné a na místní poměry bohaté město, dodnes se ale nedokázalo vypořádat s následky katastrofálního zemětřesení z roku 1988. Centrum je nyní opravené, ale stačí se o pár ulic vzdálit a člověk se najednou ocitne v jiném světě – místo silnic rozbořené ulice a lidé stále ještě přežívají v takzvaných domiksech, což jsou v podstatě jen trochu upravené nákladní kontejnery. Po chvíli bloudění konečně nacházím místní nádraží s maršrutkami, ale nedaří se mi najít žádnou, která by jela do Bavry. Tady si opravdu připadám jako analfabet – stejně jako jinde nedokážu číst značky a nápisy na maršrutách, ale zde se mi nedaří ani ve chvíli, kdy se snažím přímo zeptat na místo, kam chci jet – všichni řidiči jen zamračeně kroutí hlavou. Nakonec se znovu domluvím s jedním taxikářem, který pochopí, že chci až k hranicím, a za nějakých 150 českých korun mě zaveze sedmdesát kilometrů až k přechodu.

Hraniční přechod číslo dvě

Cestou z Gjumri pomalu, ale jistě stoupáme do kopců – neklamné znamení toho, že se blížíme k Malému Kavkazu, který se táhne podél celé gruzínsko-turecké a západní části gruzínsko-arménské hranice. Mladého taxikáře je mi docela líto, protože si na rozbité silnici plné děr (jak jinak) ničí na místní poměry zánovní mercedes, ale on je viditelně rád, že má něco na práci. Po hodině a půl mě vyhazuje uprostřed divočiny, kde není nic jiného než kopce, louky a jezera – a jedna budova uprostřed prašné cesty.

Gruzínští celníci jsou oproti arménským kolegům z hlavního hraničního přechodu na „dálnici“ mezi Jerevanem a Tbilisi dost ležérní a působí ospale. Malý batoh ani neprohlížejí a velký nechají projet rentgenem, jehož obsluha je místo kontroly obsahu zabraná do konverzace s kolegy. Trochu rozruchu vzbudí až můj dotaz, zda se tady někde poblíž hranic dá stanovat, protože už se blížil večer a dopadala na mě únava. V tu chvíli celníci zvážněli a já si pomyslel, že určitě existuje nějaký zákon zakazující zdržovat se přes noc poblíž hranic. Ve skutečnosti mě ale začali varovat před vlky, kterých tu mají být všude kolem spousty a bez pistole a psů speciálně chovaných a cvičených k boji s vlky bych tu rozhodně nikde volně nocovat neměl.

Ani pistoli, ani obrovité kavkazské ovčáky jsem s sebou překvapivě neměl, a tak jsem se rozhodl ještě zkusit štěstí a hned za hranicí začal stopovat, i když už byl večer a doprava byla mrtvá. Možná proto se nade mnou slitovalo hned druhé projíždějící auto, ve kterém jsem se nakonec svezl dalších šedesát kilometrů do vnitrozemí, kde jsem přenocoval v útulné rodinné ubytovně v městečku Achalkalaki.

Za jeden jediný den jsem dokázal urazit víc než 350 kilometrů z jihoarménského Jeghegnadzoru kolem hor Ararat a Aragac až za hranice Gruzie, přičemž za celou tu dobu jsem – na rozdíl od hlavní trasy mezi Tbilisi a Jerevanem – neviděl ani jedno policejní auto a celá kontrola na hranicích působila dost amatérsky. Přitom krátce po návratu domů jsem si na webu BBC přečetl zprávu o tom, jak gruzínská celní správa zadržela na té samé trase kousek nad Bavrou mercedes naložený 140 kilogramy heroinu. Ovšem jak bylo trefně uvedeno i v samotném článku – jednalo se o největší zachycenou zásilku posledních let a malou kapku v moři celkového množství tudy pašované drogy.

S vlky Malým Kavkazem

Achalkalaki opouštím za slunečného rána a podél průzračné řeky Paravani se vydávám stopem na severozápad, kudy vede 165kilometrová cesta do největšího přímořského města Batumi. Naprostá většina automobilové dopravy do Batumi ale směřuje dvakrát delší zajížďkou přímo na sever, protože ona kratší cesta vede přes hory Malého Kavkazu a může se docela protáhnout.

To já v daný moment ale netuším a kolem poledne opouštím po svých poslední město a začínám šlapat do kopců. Po chvíli se nořím do hustých lesů a z upravené cesty se postupně stává kamenitá stezka ohraničená příkrými svahy, určená jen pro odvážné řidiče. Taky jsem během dvou hodin nepotkal žádné auto – kromě pár narvaných maršrutek, které zřejmě rozvážejí místní do vesniček v horách.

Když už se po třech hodinách chůze začínám smiřovat s tím, že dnes budu buď stanovat s vlky, anebo se budu muset vrátit nějakých patnáct kilometrů zpátky do poslední civilizace, potkávám svou spásu – dva Izraelce s džípem, kteří ve zdejších horách nocovali a právě se chystali vyrazit na odpolední cestu až do Batumi. Vysvětlil jsem jim svou situaci a po chvíli jsme všichni tři stoupali do dalších kopců.

Cesta džípem do Batumi nakonec trvala skoro pět hodin, protože kvůli stavu „vozovky“, nekonečným serpentinám a všudypřítomným kravám jsme většinou nemohli jet víc než třicet kilometrů za hodinu. Znovu se ovšem jednalo o zcela ojedinělý zážitek jak z jiného časoprostoru: většina těchto oblastí je kromě pár letních měsíců zasněžená a odříznutá od okolního světa, takže to vypadá, že se zde na několik století zastavil čas. Lidé tady žijí a přežívají v dřevěných chatrčích na svazích hor, všichni pracují na svých políčkách, u každého příbytku je alespoň jedna kráva a ti „movitější“ mají i další dobytek. Traktory nebo jinou motorizovanou techniku jsem zahlédl jen výjimečně. Jen těžko jsem si zkoušel představit, jak náročný zde musí být život, když napadne sníh.

Z Batumi až na vrchol

Do pulzujícího přímořského letoviska dorazíme už za tmy a po vyčerpávajícím zážitku zajdeme ještě společně na pivo k pobřeží, než se rozloučíme. U této pláže také symbolicky končí mé investigativní putování po heroinové Hedvábné stezce – stejně tak jako končí droga ve zdejším přístavu svou zakavkazskou část poutě od afghánských výrobců až k západoevropským konzumentům.

Z toho, co jsem viděl, jsem pochopil, že arménská ani gruzínská vláda nemá – anebo nechce mít – jako prioritu boj proti pašování heroinu. Důvodů je několik, mezi jinými především nedostatek finančních a lidských zdrojů, celkový veřejný nezájem o drogovou problematiku a s tím související názor místních politiků, že za dovozem heroinu z Asie stojí jen evropská poptávka, která z pašování dělá tak lukrativní byznys. Jinými slovy, dokud bude v bohaté Evropě o heroin zájem, nebudou mít zakavkazské země reálnou šanci (a zřejmě ani chuť) přísun drogy zastavit či nějak výrazněji přiškrtit.

Zážitků a materiálů k článku jsem měl už dost, a tak jsem z Batumi mohl ráno spokojeně vyrazit na závěrečné tři dny pobytu, kdy byla v plánu už jen turistika. Nejprve jsem projel podél pobřeží Černého moře až do historického přístavního města Poti, které hodně poznamenala nevzhledná sovětská budovatelská architektura. Odtud jsem pokračoval šedesát kilometrů dále na severovýchod do města Zugdidi, které je vstupní branou do hor Velkého Kavkazu.

Předposlední den se mi splnil dětský sen, kdy jsem jako malý kluk hltal dědečkova vyprávění o jeho cestách na Kavkaz: dojel jsem až do Mestie, což je překrásná horská osada v centru historického regionu Svaneti, kterou obklopuje několik pětitisícových vrcholů. Díky ideálnímu počasí se během odpoledne mi podařilo vystoupat do 3 000 metrů pod jednu z ikon Velkého Kavkazu – monumentální Ušbu se dvěma špičatými vrcholy, které se tyčí až do výšky 4 700 metrů.

Večer jsem strávil v rodinném penzionku, kde jsem měl možnost ochutnat výběr toho nejlepšího z gruzínské kuchyně, a především ještě jednou zažít na vlastní kůži neuvěřitelnou pohostinnost a ochotu všech místních obyvatel, které jsem na desetidenní výpravě měl tu čest potkat. Podařilo se mi tak objevit mnohem víc, než jsem před cestou na Zakavkazsko očekával, a všem cestovatelsky naladěným čtenářům magazínu Roots mohu návštěvu tohoto regionu jenom doporučit.