Atraktivní střevíčky do nebe přinášející smrt nejen vlkům
Atraktivní střevíčky do nebe, mordovník, královna jedů či rostlinný arzenik, to vše jsou lidová označení byliny odvíjející se z její jedovatosti a vzhledu květu, který připomíná přilbu. Zvednout tuto přilbu a tak tuto rostlinu zvládnou opylovat jen silní čmeláci.
Tento „rostlinný arzenik“ se pyšní opravdu krásným a fascinujícím modrým květem, jehož hlavní předností je zařazení mezi nejjedovatější a nejnebezpečnější byliny v Evropě. V řecké mytologii se ke vzniku „rostlinného arzeniku“ váže pověra, vyprávějící příběh zrodu této byliny, u nás známé jako Oměj Šalamounek. V dobách, kdy Herakles porazil pekelného psa Kebera, strážícího říši mrtvých a táhl jej bezhlavého z Hád na denní světlo, bylo vše doprovázeno vzteklým, zuřivým štěkotem a ze všech jeho tří hlav tryskaly sliny do celého okolí. Na místech dopadu těchto slin vyrostly krásné, lákavé a současně smrtelně jedovaté rostlinky Oměje a od těchto dob vládne Oměj Šalamounek jedinečnou silou umožňující sprovodit ze světa všechno živé na onen svět.
Ve starořečtině vystihuje název Aconitón jedovatou bylinu, která roste en akóneis, což znamená „na strmé skále“. Napellus je zase zdrobnělinou latinského názvu Napus, v překladu malý tuřín, představující hlízovité zduřeniny na oddencích, mající největší obsah jedu. Obsažený jed paralyzuje nervy, snižuje krevní tlak a v konečných případech dochází i k zástavám srdce. I náhodný střet s touto „královnou jedů“ může způsobit nepříjemný pocit znecitlivění a mravenčení. Tento jed je tak účinnou složkou, že byla i za druhé světové války doporučována nacistickými vědci jako látka pro otrávené střelivo.
Jed z oměje má nejednu oběť, i římský císař Claudius v roce 54 př. n. l. podlehl tomuto jedu nastraženému proti jeho osobě z údajně politických důvodů. Oměji byl přisouzen mimo uvedené i další lidový název, oměj vlčí mor, pramenící ze skutečnosti, kdy tuto rostlinu využívali staří Řekové k trávení vlků a jejich lovci jako šípový jed. Dále byl používán Germány při magických šamanských rituálech a stal se součástí i mnoha čarodějných mastí. Jeho čarodějné vlastnosti a pověst středověkého lektvaru jsou i několikrát stvrzeny v řadě knih o Harry Potterovi, kde profesor Snape použije Oměj jako prostředek napomáhající Lupinovi při jeho proměně ve vlkodlaka.
Této jedovaté bylině se přirozeně vyhýbají býložravci a dokonce i myši. Již v dávných dobách se ve skotské vesnici díky oměji proměnil slavnostní večírek v katastrofu. Služebná, která byla do zahrady vyslána pro kořen křenu, omylem vykopala kořen Oměje Šalamounka a přinesla jej kuchařce připravující slavnostní chod. Kuchařka však záměnu surovin nepoznala a tak z tohoto kořene připravila omáčku podávanou k hlavnímu chodu. Každý účastník této slavnosti, tak zakusil nebezpečnou sílu oměje, avšak dvěma farářům se smrti nepodařilo uniknout.
Bohužel i v dnešní době není tak neobvyklá záměna této rostliny za rostlinu jedlou. Charakteristický přilbový tvar horního kališního plátku květu, zbarveného do modra až sytě fialova, se postaral o pojmenování šalamounek, pramenící z podoby na přilbu, která zdobila hlavu králi Šalamounovi.
Jedovaté složky obsahuje každá stavební část byliny a zahrádkářům, kteří se rozhodli k manipulaci s omějem, bych vřele doporučila ochranné rukavice. Za další zaznamenanou oběť této „královny jedů“ se považuje i kanadský herec André Noble, který byl královskou krásou natolik očarován na svém turistickém výletě, že se z královny stal „zlý mníšek“ přinášející pomalou smrt.
Oměj Šalamounek spadá do kategorie záhonových trvalek, které jsou zcela mrazuvzdorné. Ve světě se vykytuje zhruba 80 druhů této byliny a může dosahovat výšky 50 – 150 cm. Vysoká, vzpřímená, tuhá a nevětvená lodyha nese řapíkaté listy, dlanitě dělené na 5 až 7 dílů, s úkrojky hrubě ozubenými a opatřenými tmavě zelenou barvou. Na každém konci lodyhy vykvétá nevětvený, nebo jen málo větvený koncový hrozen, dosahující délky až 20 cm a obvykle zbarvený do modrofialové.
Hrozen je vytvořen z květů dlouhých 1 až 3 cm s vyklenutou přilbou, častěji širší než vyšší a s ochlupenými tyčinkami. Objevit však můžeme i druhy, které se vyznačují bílou, světle žlutou nebo i růžovou barvou květenství. Oměj vykvétá v období od června do září a jeho květenství má poměrně dlouhou trvanlivost. V oměji jsou obsaženy diterpenoidní alkaloidy, mezi které patří i alkaloid akonitin, což je jeden z nejprudších a nejrychleji působících rostlinných jedů. Dále je v něm obsažen napellin, lykoktomin, mesakonitin, hypoakonitin a isochinolinový alkaloid magnoflorin. Mezi dalšími látkami najdeme i kyselinu karboxylovou a akonitovou. Alkaloidy jsou v největší míře obsaženy v listech a v hlízách, kde je ale jejich množství ovlivněno hlavně stanovištěm rostliny, ale také ročním obdobím. Nejméně alkaloidů se v hlízách byliny nachází v době květu, na podzim se však obsah zvyšuje a maximálních hodnot dosahuje během zimního období. Smrtelnou dávkou drogy pro člověka se považuje množství od 3 do 6 mg, což je jen asi několik málo gramů kořene, avšak první příznaky otravy se objeví už asi po 0,2 mg a projeví se krátce po požití.
Krátce po požití, myšleno v řádech minut, pocítíte první známky otravy a již po pár hodinách může nastat definitivní kolaps organismu končící smrtí. V případě otravy, se uvádí pocity mravenčení v ústní dutině, postupně se rozšiřující do celé hlavy a někdy tento stav bývá umocněn pocitem prázdnoty anebo pocitem rostoucí hlavy. Toto mravenčení a znecitlivění dále průběžně prostupuje tělem až k mravenčení a píchání v horních i dolních končetinách. Následuje zachvácení oblasti prsou tímto pocitem a přes oblast zad a pánve to vede k úplnému znecitlivění celého trupu. V tomto procesu se objeví i potíže s nadměrným pocením, celkovým vybuzením organismu, poklesem tělesné teploty i tlaku, zimnicí, svalovou slabostí, poruchou srdeční činnosti a strachem s blížící se smrti. Po čase má dýchání už funkci pouze povrchovou a za plného vědomí dochází k poškození srdečního svalu a následné zástavě dechu. První pomocí v těchto případech je vyvolání zvracení. Okamžitým zavoláním lékaře a udržením činnosti srdce a plic je možné i těžké otravy překonat bez újmy na životech. Pozor ale na dětskou zvídavost, která přinesla i otravy z pouhého vycucávání sladkého nektaru z květů.
U Oměje Šalamounka je převážně sbíranou částí hlíza v podzimním období (říjen) a sušená v teplotách do 40 °C. Výjimečně se ke sběru využívá i nať. Užívání drogy v malém množství, však zmírňuje neuralgické bolesti, tlumí horečku při chřipce a nachlazení, usnadňuje vykašlávání, ale i v malých dávkách může podráždit orgány dýchací soustavy. Extrakt z oměje ve formě tinktury se uplatňuje v homeopatii proti neurózám a dalším duševním poruchám, při dně, ischiasu a proti zánětlivým chorobám a onemocněním srdce. V některých případech a spíše v dřívějších dobách se oměje zevně využívalo i na odpuzování otravného hmyzu a dnes se izolovaný akonitin běžně využívá v lékařství. Tuto bylinu léčivou, současně ale i smrtelně jedovatou, v žádném případě nesbírejte a neužívejte. Nejen, že byste mohli hazardovat se zdravím, ale také se zákonem. Je totiž nejen nevyzpytatelná, ale i zákonem chráněná. Tak se prosím kochejte opatrně ☺
