Kognitivní svoboda a politické implikace psychedelického výzkumu
Skrze tento článek se budete moci seznámit s pohledem Natalie Lyly Ginsberg na roli rozvoje výzkumu psychedelik ve změně globálního politického paradigmatu a také se vám budu snažit přiblížit chápání kognitivní svobody jako pozitivního argumentu v boji za konec války proti drogám z pera Williama Montgomeryho.
Právo na psychedelika: Co je kognitivní svoboda a proč je to důležité?
William Montgomery, který na konferenci vystupoval jako reprezentant Cognitive Freedom Alliance, se o dlouhodobě selhávající válku proti drogám začal zajímat již na začátku svých studií na vysoké škole. Magisterské studium věnoval studiu devastujících účinků této kontinuální globální protidrogové intervence (obzvláště na území Mexika) a následně začal pracovat pro Beckley Foundation, britskou neziskovou organizaci, jejímž posláním je vědecké zkoumání lidského vědomí a vytvoření nové racionálnější drogové politiky. Skrze zkoumání psychedelického výzkumu přišel na to, že psychedelika mají obrovský terapeutický potenciál a pravděpodobně mají před sebou zářnou budoucnost.
Při psaní následujícího článku došel k tomu, že válka proti drogám nepřímo vytváří většinu problémů, jenž měla vyřešit (alespoň podle slov politiků, kteří ji obhajují). Začal uvažovat nad tím, proč musí obhájci racionální drogové politiky stále opakovat stejné argumenty těm stejným lidem i přesto, že fakticky byla tato bitva proti prohibici už dávno vyhrána. Zapomněli jsme možná totiž na klíčový faktor lidské psychiky – lidé potřebují pozitivní důvody, aby věřili ve změnu.
Co je tedy kognitivní svoboda? Není to jen zbytečně vznosně pojmenovaná svoboda myšlení? Svoboda myšlení je nutně nedílnou součástí, či přímo základem většiny ostatních lidských svobod. Možná je pro nás natolik samozřejmá, že o ní ani nepřemýšlíme, či o ní nediskutujeme. Jak by se vůbec mohlo stát, že by nám někdo zabránil myslet? Naštěstí, kdybychom sami zapomněli, je svoboda myšlení zakotvena v devátém článku evropské Úmluvy o ochraně lidských práv. Když tedy máme svobodu myšlení, měli bychom mít stejné právo na kognitivní svobodu. A jestliže máme právo na kognitivní svobodu, měli bychom mít možnost zodpovědně užívat psychedelika.
Představte si na chvíli, že vaše mysl je rozlehlá citadela, která patří výlučně vám. Uvnitř tohoto ohraničeného území se mohou nacházet tropické zahrady, meandrující řeky, jezera, laguny. Možná je tam i obrovská vrba, v níž se nachází magický úkryt, možná má vaše citadela dokonce několik sklepení a klecí. Většina částí této citadely je vám otevřena bez zábran či plotů, můžete ji prozkoumávat bez vynaložení zvláštního úsilí. Toto je část naší kognitivní krajiny, kterou nazýváme normální bdělé vědomí či klidový stav mysli. Některé části citadely jsou ohraničené malými ploty, přes které se však při vynaložení času a úsilí můžeme dostat. Toto jsou oblasti abnormálního stavu mysli, kterých můžeme dosáhnout prostředky, které nám zprostředkovává naše tělo – jsou endogenní. Patří mezi ně stavy mysli, do nichž se můžeme dostat například provozováním bojových sportů, sexem, jógou, meditací apod.
Ve vzdálenějších prostorách citadely je ovšem možno pozorovat ještě další zahrady, budovy a jezera, jež jsou obehnány velkými cihlovými zdmi. Abyste byli schopni dostat se do těchto oblastí vaší kognitivní krajiny, budete potřebovat klíč – exogenní prostředek. Tyto klíče mohou mít v „reálném“ světě podobu LSD, psilocybinu, alkoholu, kofeinu, ayahuasky apod. Princip kognitivní svobody tedy rozšiřuje původní myšlenku svobody myšlení o právo mít přístup právě k těmto klíčům. Jedná se totiž stále o naši vlastní kognitivní krajinu, o náš vlastní mozek, jehož chemickou rovnováhu jsme se rozhodli pozměnit. Skrze umělou kriminalizaci některých těchto exogenních klíčů z nás totiž Jednotná úmluva o omamných látkách udělala nelegální vetřelce v našich vlastních myslích. Právo na svobodné myšlení bez práva na svobodnou volbu procesů, kterými k těmto myšlenkám dojdeme, je podobné, jako právo na svobodu projevu bez práva na komunikaci přes internet nebo psaní knih. Kognitivní svoboda tedy znamená plný přístup k našim myslím včetně přiznání, že klidový stav mysli je pouze jeden ze stavů vědomí a že ostatní stavy vědomí mohou také naskýtat cenné ideje, schopnosti a perspektivy.
Rostoucí procento lidské populace může dnes deklarovat, že jejich vláda nerozhoduje o tom, co mohou říci, či s kým mohou mít sex nebo vstoupit do manželství, čemu mohou věřit. Jsme ale stále součástí světa, kde jsou nastavena globální pravidla, jež nám říkají, jak smíme a nesmíme ovlivňovat svou vlastní mysl. Ať už se jednalo o sufražetky, občanská práva či práva homosexuálů, byly argumenty pro globální změnu vždy považovány za radikální, následně byly zesměšňovány a také odmítány. Lidé, kteří chtějí bojovat za kognitivní svobodu, by se měli připravit na to samé. Když se ale oprostíme od dogmat, opresivních silových argumentů a kolektivního strachu ze změny, je právo ovládat vlastní vědomí opravdu radikální?
Politické implikace psychedelického výzkumu: Léčba lidí i politického paradigmatu
Natalie Lyla Ginsberg byla při studiu na Kolumbijské univerzitě v New Yorku aktivním členem Drug Policy Alliance a podílela se na legalizaci konopí v jejím rodném státě. Pracovala také na potlačení rasově orientovaných zatčení za drogové přečiny a působila i jako soudem přidělovaný terapeut pro jedince zadržené za prostituci nebo přečiny týkající se drog. Klinická praxe s lidmi, kteří prožili trauma, započala její zájem o asistovanou psychedelickou terapii, jež má podle ní mnoho nepopiratelných fyzických i psychických výhod, které vycházejí z principu působení psychedelik – ta totiž neléčí symptomy, ale dovolují člověku řešit přímé příčiny daného stavu. V současnosti pracuje Natalie pro Multidisciplinary Associasion for Psychedelic Studies (MAPS) a jejím cílem je poskytnout vědecké podklady pro nové alternativy k válce proti drogám i pro celkovou změnu současného paradigmatu duševního zdraví.
Jedním z velice důležitých aspektů uzdravení naší společnosti je dle Natalie uznání traumatu vyvolaného sociální nespravedlností. Jelikož je však mezi sociální spravedlností a individuálním léčením traumat neodmyslitelná vazba, musí proces posouvání se směrem k lepší a širší sociální spravedlnosti individuální léčení traumat nutně obsahovat. Nástrojem k tomuto léčení může být například MDMA – psychedelikum, které působí mimo jiné prostřednictvím odstraňování strachu a také zprostředkováním holističtějšího pohledu na lidské nitro, ale i okolní svět. Asistovaná terapie s použitím MDMA v podání MAPS nabízí takzvaný nedirektivní psychoterapeutický přístup, při němž psychoterapeut slouží spíše jako jakýsi bezpečný bod (safe space), jež je k dispozici v případě potřeby, ale dovoluje pacientovi, aby sám prožil danou psychedelickou zkušenost, která má velký léčebný potenciál a obvykle obsahuje znovuprožití vzpomínek, jež byly zdrojem vzniku traumatu.
MAPS se v léčbě pomocí MDMA zaměřuje na léčbu posttraumatické stresové poruchy (PTSD). Mezi lidmi s touto poruchou byla sledována vyšší pravděpodobnost výskytu závislosti, deprese a sebevražd a jejich psychický stav jim většinou brání v normálním fungování v rámci své sociální skupiny. V USA je PTSD nejčastěji spojováno s válečnými veterány. Může to být způsobeno tím, že více amerických vojáků spáchá sebevraždu, než kolik jich zemře přímo v boji. 22 sebevražd válečných veteránů denně je sice pochmurné číslo, ale neobsahuje další případy, při kterých pacienti zemřou na následky předávkování léky, jenž jim jsou předepisovány právě v důsledku diagnózy PTSD.
Násilí traumatizuje všechny zúčastněné, o čemž se Natalie přesvědčila mnohokrát při pozorování amerických veteránů účastnících se terapie za použití MDMA. Psychedelická terapie je unikátní v tom, že poskytuje nástroj, který inspiruje i ty, kteří museli například pod rouškou boje za svobodu násilí vykonávat, ke kladení introspektivních otázek, které dopomáhají k lepšímu pochopení celkového kontextu daného traumatu (války) i násilí obecně. Všichni došli k hlubšímu pochopení toho, jak násilí ovlivnilo jejich život, a také že nechtějí dále pokračovat v tomto bludném kruhu. U lidí, kteří působí násilí, můžeme v naprosté většině případů vystopovat, že byli v minulosti sami obětí násilí z rukou někoho jiného – léčení těchto traumat je tedy prakticky jediný způsob jak se z cyklu násilí vymanit.
Další množinou společnosti, která je často vystavována traumatům, jsou menšiny. Ať už se jedná o rasismus, sexismus, homofobii, transfobii, islamofobii, antisemitismus nebo například xenofobii, traumata způsobená těmito jevy mají na rozdíl od časově ohraničených traumat zmiňovaných výše kontinuální charakter – z toho mimo jiné plyne, že tato traumata zůstávají často nediagnostikována. PTSD způsobené kupříkladu rasismem však může být neméně závažným problémem, jak dokládá i zkušenost jedné z terapeutek spolupracujících s MAPS, jenž provázela terapií černošského vojáka, který zažíval trauma spíše z rasistického zacházení ze strany svých kolegů než z války samotné. Mezi traumata vyvolaná rasově orientovanými činy se řadí například institucionální rasismus nebo vlastní zkušenost s rasově motivovaným násilím. Trauma však může způsobit i zkušenost s rasově motivovaným násilím vykonaným na jiné osobě (blízké či cizí), a tak je tento fenomén v dnešní společnosti velmi rozšířen i přes nízký výskyt diagnóz.
V současnosti jsou traumata ve společnosti léčena spíše sporadicky. Když už jsou ale léčena, bývají používána léčiva, která pouze otupují symptomatické psychické projevy, nicméně neřeší jejich příčinu. Tento přístup také účinně brání zabývání se sociologickými a politickými příčinami vzniků těchto traumat. Předávkování předepisovanými syntetickými opiáty mají v současnosti v USA na svědomí více smrtí než automobilové nehody. Farmaceutické společnosti, jež tato léčiva vyrábějí, navíc financují kampaně proti legalizaci léčebného konopí. Zdá se, že pro to mají „dobrý“ důvod – země, kde bylo léčebné konopí již legalizováno, vykazují až 25% pokles smrtí spojených s předávkování opiáty. V současném kapitalistickém světě se farmaceutické společnosti přirozeně zaměřují primárně na zisk a ne léčbu pacientů, léčebné konopí je pro ně tedy nechtěná konkurence. Ve státech, kde legalizovali konopí, navíc klesají tržby synteticky vyráběných léků, není tedy s podivem, že se farmaceutické firmy snaží bránit podporou protikonopných kampaní.
MDMA na rozdíl od symptomatické léčby nevyžaduje kontinuální užívání po zbytek života, MAPS se navíc snaží zajistit, aby MDMA zůstalo ve veřejném vlastnictví (Public Domain) mimo patentovou ochranu. Psychedelika i konopí nám nabízejí úžasnou možnost, jak se posunout od profitem motivovaného zdravotnického systému, jelikož nás inspirují k upřednostňování lidského zdraví před ziskem. Farmaceutické společnosti jsou jen jedním z takto profitujících odvětví. Vojensko-průmyslový nebo vězeňský systém v USA jsou dalšími symptomy toho samého – kapitalismus jako systém nevyhnutelně působí trauma, jelikož kapitalismus z definice staví profit před všechno ostatní. Skutečnost, že společnost oceňuje kapitál více než lidský život, je totiž ze své podstaty traumatizující.
Jako vždy velmi doporučuju si prezentace z Beyond Psychedelics poslechnout a prohlédnout v originálním znění na adrese https://slideslive.com/beyond-psychedelics.
